Z dnešního pohledu se to zdá být neuvěřitelné. Hned jak vyšlo debutové album „Black Sabbath“ vyrazila kapela na turné, kde pilovala nejen živé hraní, které podle pamětníků tehdejší doby nebylo na zrovna vysoké úrovni, ale i svou image. Kvůli obrácenému kříži umístěnému na zadním obalu debutové desky, byla kapela hned od počátku napadána kvůli údajným sympatiím k satanismu. Muzikanti to ale vyřešili důmyslně. Na krku začali nosit normální velké kříže. „První kříže nám vykoval Ozzyho táta. Byly velké a hodně těžké. Měly nás chránit před zlými duchy,“ rozpovídal se po letech bubeník Bill Ward. Během turné také Black Sabbath začali představovat nové skladby, které se měly stát pilířem jejich další desky.
Oproti debutu se tentokrát natáčelo podle Iommiho slov tři dny a kapela si opět vybrala londýnské studio Regent Sound. Volba producenta opět padla na Rodgera Baina, který, tušíce, že už pracuje na klasice, odvedl nesrovnatelně lepší práci a desku opatřil mnohem lepším zvukem, než měl debut, čímž konečně ustaly řeči o tom, že Iommi na kytaru hrát neumí a mohutným zvukem tento fakt maskuje. Zvuk zůstal stále velmi tvrdý, velmi těžký, ovšem tentokrát se nepropustný močál kytarových poryvů přece jen pročistil, stejně jako texty Geezera Butlera doznaly změny, když se takřka upustilo od okultních témat, pálení čarodějnic, Luciferů a podobně a autor se věnoval spíše materiálnějším věcem.
Pilířem alba proto měla být úvodní sedmiminutová klasika „War Pigs“. Ostře politicky orientovaná věc, která se zabývá tehdy probíhajícím válečným konfliktem ve Vietnamu. „Je o tom, jak všichni ti bohatí politici a bohatí lidé vedou války pro svůj prospěch a způsobují, že pro ně umírají jiní lidé,“ vyložil svůj text Butler. Tuhle skladbu si už kapela otestovala při živých vystoupeních, kde přechod z doommetalových poryvů na začátku do ostrého tempa, kde Ozzy nervně frázuje, slavil velký úspěch. Ještě dodnes je „War Pigs“ nedílnou součástí jak sabbathovských koncertů, tak i sólových vystoupeních Ozzyho Osbournea. Tahle skladba sice měla být tou nejdůležitější na albu, ovšem tento post ji uzmula věc jiná, titulní „Paranoid“. Dnes už víme, že tahle skladba je naprostá klasika a je tou, která Black Sabbath v roce 1970 zajistila slávu i za oceánem. Přitom byla na album umístěna na poslední chvíli, kdy management kapele vzkázal, že k už nahranému materiálu by bylo dobré přidat ještě nějaké tři minuty. „Řekli jsme, že nic nemáme a oni na to, jestli bychom nemohli něco napsat,“ vzpomínal Butler. „Na to Ozzy začal zpívat a já zapisoval text,“ dodal basista s tím, že sám se nakonec stavil proti zařazení „Paranoid“ na album, protože mu údajně moc připomínal „Communication Breakdown“ od Led Zeppelin. Samotný „Paranoid“ je velmi jednoduchá skladba, založená na rychlé kytarové figuře a Ozzyho frázování zpěvu.
Oproti debutu větší variabilitu Black Sabbath prokazují v „Planet Caravan“, která rozvíjí fragment ze „Sleeping Village“ a je první baladou kapely. Ovšem rozhodně se nejedná o komerční baladu, ale spíše o směsi zvuků na pozadí akustické kytary a Wardových kong, zahalených do hustého psychedelického oparu šedesátých let. I Ozzyho projev je velmi netypický, což není dané pouze tím, že jeho hlas zvukař prohnal přes „krabičky“. „Iron Man“ se svým průkopnickým riffem je pak další klasikou, bez které si nikdo nedokáže představit tvorbu kapely. Zde je zajímavý i způsob Osbourneova zpěvu, kdy vokalista ve sloce kopíruje Iommiho riff. Jinak „Iron Man“ opět využívá už zaběhnutého schématu kapely, kdy po pomalém úvodu (ovšem tady ne tak zmučeném jako v „Black Sabbath“) přichází až hypnotické zrychlení s Iommiho chaotickým sólem.
Na pomalá tempa v naprosto příkladném doommetalovém duchu dochází v „Electric Funeral“, která pojednává o hrůzách atomové války. Hudebně je právě zde slyšet, jak velký dopad měli Black Sabbath na doommetalové hnutí devadesátých let a člověk si v tu chvíli uvědomí, kolikrát museli tuhle skladbu slyšet třeba takoví Cathedral, než přišli se svým debutem „Forrest Of Equilibrium“. Kromě doom metalu je zde jasně slyšet i zárodek dalšího stylu, grunge, protože „Electric Funeral“ využívá stejných kytar, s jakými o dvacet let později přišli Alice In Chains. „Hand Of Doom“ je opět rychlejší záležitostí a tou skladbou, kde svůj nejlepší moment na albu prožívá Ozzy a v závěru se svým basovým sólem i Geezer Butler. Prostor pro zbylé spoluhráče přichází v „Rat Salad“, což je napůl bubenická (což byla troufalost vzhledem ke katastrofické technické zručnosti Billa Warda) a napůl kytarová exhibice, jenž postupně přechází do závěrečné klasiky „Fairies Wear Boots“, která stojí trochu ve stínu klasických kousků „War Pigs“, „Paranoid“ a „Iron Man“, což je trochu nespravedlivé, už jen kvůli tomu hypnoticky opakujícímu se riffu.
Přestože byla titulní „Paranoid“ brána jako skladba do počtu a na desku se dostala za smíšených reakcí členů kapely, byla to právě ona, která byla firmou vybrána jako pilotní singl, který vyšel v srpnu 1970, tedy měsíc před vydáním samotného alba (na druhé straně byla „The Wizard“ z debutu). A tehdy to všechno začalo. „Paranoid“ začala stoupat po hitparádových žebříčcích nejen v domovské Británii, ale i v Americe, což bylo pro Black Sabbath nevídané. Deska pak dosáhla samotného vrcholu britské hitparády a v USA jí patřila dvanáctá pozice. Kapela se proto vydala za oceán, aby zjistila, že je tam stejně populární jako Led Zeppelin. Ovšem za rohem už číhaly problémy…
|
