„Byli jsme naprostí blázni. Tenkrát jsme opravdu jeli naplno v kokainu… Nazval bych to nejprostopášnějším období Sabbath,“ vzpomínal na dobu, kdy si kapela plnými doušky užívala úspěchu „Master Of Reality“, Geezer Butler. Management kapele doporučil malou pauzu, ovšem ta nespravila vůbec nic a proto, když v květnu 1972 začíná kapela v Record Plant Studios v Los Angeles nahrávat svou další desku, je takřka v troskách. Nejhůře na tom v té době byl Bill Ward. „Během nahrávání mě skoro vyrazili z kapely,“ řekl Ward, „dostal jsem se natolik mimo, že jsem zapomínal, co vlastně děláme.“ Butler a Iommi pak na natáčení „Vol. 4“ vzpomínali jako na mnohem, mnohem těžší než cokoliv, co do té doby absolvovali.
Poprvé Black Sabbath nespolupracovali se svým producentem Rodgerem Bainem, místo kterého si na tuto stoličku sedl Patrick Meehan. Ten do té doby spolupracoval s umělci, kteří se pohybují na pomezí rocku a popu. Možná proto, je z „Vol. 4“ znát posun směrem k uhlazenějšímu soundu. Hned otvírák „Wheels Of Confusion“ není tak hřmotný, jako byly předchozí úvodní skladby „Black Sabbath“, „War Pigs“ a „Sweet Leaf“, a to nejen proto, že jeho úvod je vyloženě bluesrockový. Celkově skladba nezanechává tak hluboký dojem, jako tomu bylo dříve a z hudebního hlediska se jeví zajímavěji její druhá část, někdy nazývaná „The Straightener“. Stoprocentně nefunguje ani pilotní singl desky, protože kapela tentokrát vsadila na nevýraznou „Tomorrow´s Dream“, která přece jen v porování s funkčností a jednoduchostí „Paranoid“ nebo i „After Forever“ poněkud bledne. Největším hitem alba se ale stala balada „Changes“. Zde už nelze vystopovat prvky z „Planet Caravan“ a „Solitude“, jedná se o zcela netypický klavírní kus, který místo kytarových sól je propleten všudypřítomnými smyčci a mnohem více než Black Sabbath té doby evokuje Ozzyho pozdější sólovou kariéru.
Instrumentální „FX“ je jen jakýmsi psychedelickým rytmickým kouskem bez melodie a s příchodem „Supernaut“ už si na své přijdou milovníci starých Black Sabbath, které musela „Changes“ vyděsit doslova až k smrti. „Supernaut“ je totiž typickým kouskem sabbathovské galerie, kde dominuje výrazný, těžký riff a opět, stejně jako v případě několika starších věcí, došlo i na bubenickou exhibici Billa Warda. Nejvýraznější riff pro tohle album si Iommi schoval pro kokainovou oslavu „Snowblind“ (u nás jí pro album „Legendy“ pod názvem „Sněžná slepota“ vcelku slušně předělal Arakain), tvrdý, plíživý, s vyjícím Ozzym v pozadí, se skoro až poprockovým refrénem a opět zrychlujícím závěrem. Právě „Snowblind“ se „Supernaut“ a „Changes“ představují vrchol celé kolekce.
Velmi slušná je i „Cornucopia“, prodírající se hustotou doommetalových bažin, která by se pravděpodobně nejlépe vyjímala na debutu, instrumentálka „Laguna Sunrise“ pak navazuje na skladby „Orchid“ a „Embryo“, tedy věci podobného ražení, které byly na „Master Of Reality“, ovšem s tím rozdílem, že barokní, respektive renesanční atmosféru nahradila až bytostná přítomnost Karibiku. „St. Vitus Dance“ zase zaujme zajímavě pojatými kytarami, i když než se motiv stačí rozvinout, je náhle konec a proto tahle věc může působit jako jakýsi polotovar, možná jen jako příprava na monstrózní finále „Under The Sun“, které si pět vykračuje na titánských riffech, umocněných nekonečným opakováním.
„Vol. 4“ poprvé fanoušky Black Sabbath rozdělila. Zejména ti, kteří si libovali v bahenních riffech a zhusta pomalých tempech, poukazovali až na přílišný příklon k odlehčenějšímu soundu a leckde („Wheels Of Confusion“, „Under The Sun“) ke složitěji psaným kompozicím. Jisté je, že v tomto případě se už Black Sabbath nepodařilo zapůsobit naprosto uchvacujícím dojmem, jak tomu bylo u prvních třech alb kapely. Ovšem i tak se jedná samozřejmě o vynikající dílo, bez kterého by rocková hudba bylo o dost chudší.
|
