Trio předešlých desek Prvotního Strachu víceméně ubilo přání kromobyčejně optimistických jedinců, kteří stále věřili, že by kapela snad ještě někdy mohla navázat na příjemné hrátky alba „New Religion“. Kdepak, autoři zřejmě již definitivně rezignovali na jakékoli tvůrčí laškování a rozhodli se pořád dokola omílat jeden a ten samý tvůrčí rukopis, který se vyznačuje používáním nejobligátnějších heavymetalových riffů, jež čas od času osvěží vánek nadýchaných melodií. Novinka (s navrátilcem Tomem Naumannem) na tento trend plynule navazuje, i proto můžeme brát její název „Rulebreaker“ za lehce zavádějící.
Matoucí naopak není přebal desky, který nabízí x-tou variaci okovaného ptáka, takže by mě opravdu zajímalo, jestli stále existuje člověk, jenž se orientuje v jednotlivých coverech a je schopen na požádání okamžitě – a s náležitou pýchou - přiřadit motiv alba k jeho názvu. Pokud ano, vyhrává cenu za největšího fanouškovského nerda kapely. Podobný bordel už dávno panuje také ve snaze v odlišení songů s nudnými refrény a typickou riffovou narací, mezi které spadá i úvodní duo z aktuální fošny, tedy štychy „Angels Of Mercy“ a „The End Is Near“. Těžká metalová tonáž je v nich odlehčena toliko melodickým sólovým vstupem, což je ostatně prvek, který je přítomen ve všech nových skladbách. Zmíněná dvojice písní, stejně jako podobně laděné položky „The Devil In Me“, „Constant Heart“ a „Raving Mad“, se ovšem dá jakž takž ustát, a to zásluhou „halfordovsky“ namakaného volátka Ralfa Scheeperse, a také díky brilantnímu ozvučení desky, které dává kytarám řezavost nejvýkonnějších cirkulárek. Když tedy řádně ohulíte svoji repro soustavu, můžete se snadno dotknout – spolu se svými sousedy - čiré podstaty metalového žánru.
Novinka „Rulebreaker“ ale naštěstí nabídne i jiné přednosti. Počínaje songem „Bullet And Tears“ se totiž začne odvíjet nejchytlavější část díla, která bude pokračovat až do sedmého kusu „At War With The World“. Dočkáme se v ní líbivých melody linek, ať už vokálních či instrumentálních. Do této sekce kupodivu spadá i položka „In Metal We Trust“, což je další z (pravděpodobně) nezbytných „true metal“ zápisů, tentokrát ale v méně dutém podání, s rychlejším tempem i dostatkem svěžích pasáží. Vrcholem se nicméně stává teprve následné duo písní „We Walk Without Fear“ a „At War With The World“. První jmenovaná je více než deseti minutovým kolosem, ve kterém dokonce zaslechneme koketování s atmosférou (např. start i závěr je podbarven tikotem hodin), stejně jako průsečík melodií a agrese: nástup riffové kavalerie v sedmé minutě je prostě odzbrojující! Ve druhé vrcholné skladbě se zase dočkáme mixu chytlavých motivů (v čele s refrénem a sólovým partem) s endorfinově kvaltující rytmikou.
Všech pět skladeb dává nové fošně smysl a zároveň oddaluje myšlenky o prošlé lhůtě kapely. Do povedené kategorie můžeme navíc přičíst i desítku „The Sky Is Burninig“, což je slušně odvedená – a opět nezbytná – balada. Nicméně tyto perly stále tvoří pouhou polovinu alba, zbytek songů pokračuje ve sterilním rukopisu, který více než čímkoli jiným smrdí vykrádáním sebe sama. A to přece nemá parta, ve které se vyskytují jména jako Scheepers, Sinner nebo Karlsson, vůbec zapotřebí.
|
