„Ronnie si myslel, že „Heaven And Hell“ bylo úspěšné díky němu. Že on byl tím, kdo zachránil umírající Sabbathy,“ vysvětlil Geezer Butler. „Jenže, proboha, tu desku napsal Tony a většina ní vznikla, ještě než Ronnie přišel do kapely“. Pravdou je, že „Heaven And Hell“ byla skutečně velmi úspěšná deska, která dostávala platinová ocenění. Bylo to dané tím, že právě explodovala Nová vlna britského heavy metalu a také tím, že skutečně díky Ronnieho vokálu dostala hudba Black Sabbath jiné dimenze. Navíc album obsahovalo osm výjimečně silných skladeb, které se nepodařilo kapele dát dohromady minimálně od desky „Sabotage“. Jenže úspěch si začal vybírat daň v podobě chování Dia. Největší hádky byly mezi ním a Butlerem. Iommi působil jako profesionál a novice Appice se na jeho názor ani nikdo neptal.
„Mob Rules“ proto vznikalo v mnohem dusnější atmosféře než „Heaven And Hell“. Byla cítit i nepřítomnost Billa Warda, který si na turné k „Heaven And Hell“ dennodenně vjížděl do vlasů s Diem a jeho kulminující posedlost alkoholem mu už nedovolovala pokračovat v náročných turné. Appice se sice snaží ctít na „Mob Rules“ hru svého předchůdce, ovšem hlavně pro jeho rytmického kolegu Butlera to byla nová zkušenost, která komplikovala už tak složité nahrávání. Je proto s podivem, že nakonec vznikla deska, která hrdě navazuje na svojí předchůdkyni.
Většina dobové kritiky nazývala „Mob Rules“ jednovaječným dvojčetem minulého alba. Styčných bodů je skutečně mnoho. Stačí si vzít otvírák „Turn Up The Night“, který startuje ve velmi podobném duchu jako „Neon Knights“ (otvírák alba „Heaven And Hell“), skladbu ženou dopředu hladové Iommiho riffy a Dio opět šplhá do svých pověstných výšek. Ve stejném duchu se nese i dvojka „Voodoo“, která je jedním z nejoblíbenějších Diových kousků. „Voodoo se ukázala jako hudebně dobrá věc, mohla být ale desetkrát lepší, kdybychom tenkrát táhli všichni za jeden provaz,“ řekl ke skladbě Dio a v podstatě tím vystihl její charakter, kdy i po letech je z ní cítit, že se kapele tentokrát nepodařilo vydolovat maximum.
To neplatí pro jeden z vrcholů desky, epicky rozmáchlou „The Sign Of The Southern Cross“, jenž je jakýmsi pokračováním titulní skladby z „Heaven And Hell“. Zde opět stojí za zaznamenání Iommiho klasický riff, který se dá řadit k takovým jako „Iron Man“, „Snowblind“ nebo „Sabbath Bloody Sabbath“. Hrůzu nahánějící elektronický kousek „E5150“ (podle Butlera se jedná o slovo „EVIL“, protože 5, 1 a 50 zapsané římsky dávají dohromady písmena V, I, L.) posluchači připomene strašidelnou atmosféru debutové desky, kde se více než na muzikantské umění sázelo na emoce. Velmi výrazný je i titulní kousek, který může vzdáleně připomenout další Diův majstrštyk „Kill The King“ z jeho dřívějšího působiště u Rainbow, zasazený přímo do samotného středu Nové vlny britského heavy metalu, která nejenže Black Sabbath brala jako své hlavní učitele, ale už je i přijmula mezi své. Po „The Sign Of The Southern Cross“ se tak jedná o další vrchol desky.
Úroveň pak alba bohužel s příchodem dvojice skladeb „Country Girl“ a zejména nepovedené „Slipping Away“ padá. Zejména druhá jmenovaná skladba dokumentuje fakt, že kapela tehdy pracovala v podivném rozpoložení, což zdůrazňuje i mix, kde Dio je slyšet jaksi mimo zbytek kapely. Ovšem konec desky je grandiózní. Druhá epická věc „Falling Off The Edge Of The World“ je stejně jako „The Sign Of The Southern Cross“ rozmáchlým kouskem, kde dominují Iommiho riffy a Diův zpěv. Končí se ve starém poctivém doommetalovém duchu s „Over And Over“. Appice hraje věrně podle Wardova originálu, ani není poznat, že v této skladbě nepůsobí bubeník, který s Black Sabbath prožil předchozí desetiletku. „Over And Over“ se opět vrací do míst, kde to všechno začalo, k památnému debutu z roku 1970.
„Mob Rules“ opět začalo po svém vydání sbírat dobré výsledky, ovšem met „Heaven And Hell“ dosaženo nebylo. Turné bylo úspěšné, i když v zákulisí už to vřelo. Všechno vybuchlo při koncertech v Americe. „Když jsme byli ve Státech, jakoby se z něho klubal malej Hitler. Ronnie má skvělej hlas, ale nakonec převážily osobní konflikty,“ zmínil Iommi. I ostatní členové popisovali tot turné jako začátek konce jedné éry Black Sabbath. Poslední hřebíček do rakve bylo živé album „Live Evil“. Kapela pak obvinila Dia a Appice, že chodí tajně do studia, kde si zesilují své stopy na úkor Iommiho a Butlera. „To Tonymu a Geezerovi řekl technik, který pil flašku Jacka Danielse denně… Oni tomu podle svého zvyku věřili, což nakonec vedlo k našemu rozchodu,“ vzpomněl Dio na tehdejší dobu, kterou oztnačuje jako nejhorší období svého života. Spolu s Appicem si tak záhy balí kufry, aby v Americe vdechli s basistou Jimmym Bainem a budoucím kytaristou Def Leppard Vivianem Campbellem život projektu, který nese zpěvákovo jméno. Mezitím se v Anglii začínají rozbíhat konkurzy a fanoušky překvapuje zpráva, že se do Black Sabbath opět vrací bubeník Bill Ward.
|
