Dream Theater stvořili dílo, o kterém se hodně mluví a ještě nějakou dobu bude. A to je vlastně ta největší odměna pro desku v době, kdy je hudby jak máku a drtivá většina alb profrčí éterem bez výraznějšího povšimnutí. „The Astonishing“ má dohromady přes sto třicet minut muziky! Logicky je dílo rozděleno do dvou disků. Příběh je zasazen do dystopické podoby Spojených států, kdy se rebelové rozhodli postavit Severní říši. A snaží se svých cílů dosáhnout pomocí hudby. Je to hezká myšlenka bojovat pomocí hudby, navíc v příběhu není v Severní říši místo pro zábavu a kulturu. Ozývá se jen industriální hluk mechanických robotů a strojů.
Příběh, který Dream Theater představují, je nesporně zajímavý a poměrně dobře textově zpracovaný, ale jde samozřejmě hlavně o hudbu. Dvě hodiny – to je ohromná porce muziky na strávení a tady Dream Theater předkládají materiál, který rozhodně není pro netrpělivé posluchače. Ono i klasické desky těchto progresivních velikánů potřebují více poslechů, aby odhalily své krásy, ale „The Astonishing“ je v tomto směru ještě náročnější. Bylo by snadné „odstřelit“ ji po dvou posleších a říct: „Je to prostě příliš dlouhé.“
Nemá cenu popisovat každou skladbu zvlášť, protože bychom tu byli ještě týden. Je zvláštní, že mnoho písní je samo o sobě vlastně na poměry Dream Theater jednoduchých, ale deska jako celek působí hrozivě složitě a komplikovaně.
Nápadů je tu mnoho a mnoho. Je skutečně neuvěřitelné, kolik se dá na albu najít detailů, melodií a rytmických změn. Už jen instrumentální úvod v podobě “Dystopian Overture“ je velkolepý a vy máte pocit, že se začíná dít cosi obrovského. Klipovka „The Gift of Music“ je příjemným uvedením do příběhu a jednotlivé písně jsou vlastně téměř všechny velmi dobré. I když kapela samozřejmě využívá prvky, které u nich dobře znáte, určitě překvapí muzikálovost celého díla. Chvílemi jako by Dream Theater byli spíše Trans Siberian Orchestrou a něco si vzali od velmistra muzikálu pana Webbera.
Jsou tu čistě prog rockové pasáže, heavy metal, zazní dokonce i blast beaty, ale i pop, muzikál, filmová hudba nebo trocha opery. Celkově je „The Astonishing“ měkčí než jeho předchůdci, ale vyznavači technické ekvilibristiky si přijdou stejně na své. Jak bylo řečeno, začátek je velmi působivý a samostatně písně zní velmi pěkně a propracovaně. Problém je v celku. Jen těžko udrží posluchačovu pozornost. Dát oba disky celé najednou je docela výkon a především jsem měl problém si po poslechu vzpomenout na nějakou dílčí melodii či pasáž. Vlastně jen na úvodní skladby. Dál se jednotlivé písně topí v celkové masivní stopáži.
Lépe se poslouchá druhý disk. Také je více „klasický“. „Moment of Betrayal“ je totální „Theatrovská“ skladba, jakou byste od skupiny čekali. Zaujme nádherný houslový začátek „Begin Again“ kterou pasuji do role nejlepší balady na desce. Ono jich je na dvojalbu docela dost a zejména závěr příběhu je prostě velmi pomalý až utahaný, díky umístění mnoha balad u sebe. Místo toho, aby napětí gradovalo, spíš usínáte. S celým „The Astonishing“ jste jak na horské dráze a tak nadšení se střídá s otrávením a takhle neustále dokola. Bohužel ke konci přišlo to otrávení. Čekal jsem po dvou hodinách dramatičtější finále. Kapela měla navíc k dispozici Pražský symfonický orchestr, který v průběhu desky (především v první půlce) dobře využívala, ale na konci to mohlo být prostě velkolepější.
Dream Theater udělali zajímavou rockovou operu. Je otázkou, zda by bylo lepší, kdyby přizvali více zpěváků, protože LaBrie je sice výborný, ale i různorodost hlasů by atraktivitě desky pomohla. Také si říkám, zda nebylo vhodnější vydat oba disky s časovým odstupem zvlášť. Dvě hodiny je prostě hodně a v poslední době vznikly lepší „příběhy“ v kratší stopáži. Ať už vloni Steven Wilson a „Hand. Cannot. Erase.“ nebo Between The Buried And Me se svou „Coma Ecliptic.“ Nebo si vzpomeňte na dvojalbum Ayreon „The Human Equation“, na kterém LaBrie hrál hlavní roli. Tam dlouhá stopáž nebyla na obtíž a materiál byl natolik pestrý a zábavný, že udržel pozornost po celou dobu.
„The Astonishing“ je rozhodně kvalitní nahrávkou a zaslouží si trochu času na vstřebání. Je to ojedinělý počin, spojující rock, metal a muzikál. Bohužel všeho moc škodí, a tohle je případ, kdy miliarda hudebních motivů přebila kontinuitu a dobrou dramaturgii celého díla.
|
