Killswitch Engage se již v roce 2002 zapsali zlatým písmem do novodobé metalové historie svým debutem „Alive or Just Breathing“, který se velkou měrou zasloužil o výchovu nové generace metalcorových skupin a stal se vzorem a inspirací pro řadu kapel podobného ražení. Je to ale už skoro patnáct let – kapelu postihla výměna zpěváků a na dlouhou dobu za mikrofonem řádil Howard Jones. Album „Disarm the Descent“ bylo naopak ve znamení velkého návratu původního zpěváka Jesseho Leache a vyšlo na výbornou. Po třech letech od comebacku Jesseho pokračuje nově ukuté „Incarnate“ v zajetých kolejích a zároveň hledí do budoucnosti.
Ptáte se v čem? Návrat ke kořenům je patrný – vrací se typické vybrnkávačky a rozmanitá outra; kytarový postup je z většiny případů velmi dobře známý, takže od prvního tónu kapelu bezpečně poznáte. Zvuk je rovnovážný, Jesse Leach střídá bravurně growly s čistými vokály a kytarista Adam Dutkiewicz kouzlí v refrénech své klasické melodie a harmonicky doplňuje Jesseho ve zpěvu. Nahrávka je z 80% napěchovaná výše vyjmenovanými proprietami a fanoušky nezklame. Těch dejme tomu zbylých 20% však nenápadně laškuje s očekáváním posluchačů a snaží se rozehrát podvratnou hru plnou nečekaných akordů, vokálních linek a žánrově odlišně zabarvených postupů. To je zřejmé hlavně ve druhé polovině alba, která často zabředne i do powermetalových vod plných čiré rychlosti a melodiky („Quiet Distress“, „Until the Day“).
Největší novinkou je určitě polechtání progresivních choutek, což je onen proklamovaný příslib do budoucna. Kapela se chce vyvíjet a logicky nechce znít pořád stejně. Odpovědí může být propracovanější rytmika, kdy kupříkladu hned ve slokách úvodní „Alone I Stand“ zní riff v 9/8 taktu příjemně svěže a netradičně. Bohužel obdobných hrátek najdeme v celém albu poskrovnu a právě tohle je jedna z cest, jak posunout skladbu písní v budoucnu na další úroveň. Hvězdou „Incarnate“ je bezpochyby Jesse Leach, který se lyricky (údajně měl sepsat na 80 stran textu!) i pěvecky na desce vyřádil a předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů kariéry. Slyšet je to paradoxně v klidnějších polohách a čistých vokálech, které jsou napěchovány emocemi a hraničí až s něžností a křehkostí. Na albu obecně zatěžkané riffy a breakdowny ustupují do pozadí a spíše se zde hraje na melodičnost a čistý zpěv. Původ tohoto přístupu lze vysledovat v projektu „Times of Grace“, který se dočkal realizace ještě během éry předchozího zpěváka Howarda Jonese. Je to opět jedna z dalších cest, kudy se ubírat a obohatit tak svůj čitelný rukopis.
Nová placka se povedla a Killswitch předvádí opět nadstandardní výkon. Písně jako „Hate By Design“, „The Great Deceit“ nebo „Strength of the Mind“ umí tnout do živého a zároveň mít dobře vymyšlený melodický refrén. Ostatní věci mají buď emotivnější vyznění („Cut Me Loose“) anebo jsou instrumentálně vypiplanější a korespondují s nabízeným textem („Ascension“). Škoda, že se progresivnějším pasážím nedalo více péče a prostoru a že se písně se slibným náběhem zabily krátkou stopáží a nestačilo se v nich rozvinout více nápadů („Just Let Go“, „Until the Day“) a naopak („Embrace the Journey...Upraised“). „Incarnate“ zajímavě rozehrálo hru s budoucí tvorbou kapely, ale zároveň zůstalo standardním kusem, který potěší všechny věrné fanoušky. Sám jsem zvědavý, jak bude znít další album a jestli se v něm rozvinou zde zakořeněné nápady.
|
