Norským progressivcům se předchozí deskou „Nine“ podařilo rozdělit svoje fandy na dva tábory. Zatímco první skupina zamačkávala slzu kvůli ústupu od stylu a smutnila po časech „The 1st Chapter“ a „Isolate“, druhá plnými doušky nasávala originální dílo, které kapela dokázala vytvořit. Po čtyřech letech bylo tedy „Havoc“ na progové scéně očekáváno s napětím. Přiznejme si hned z kraje, že dílo není tak silné jako „Nine“ – to samé se ale po pravdě dá říct o velmi vysokém procentu alb.
U Circus Maximus dlouhé čekání na alba vlastně vůbec nevadí, protože když už kapela něco vytvoří, jejich desky vám vydrží čerstvé hodně dlouho a jen tak všechna svoje tajemství neodhalí. S „Havoc“ tedy vlastně servírují novou dávku svojí hudby ještě ve fázi, kdy mi předchozí naprosto dechberoucí deska ani velmi častým protáčením nedokázala zevšednět. Trvanlivost a pomalé dávkování toho, co může jejich hudba nabídnout – to je třeba mít na paměti i v přístupu k novince. Ačkoli jsem po prvním poslechu zůstala sedět s mírným pocitem rozčarování, už někdy během třetího opakování jsem kvůli tomu sama nad sebou kroutila hlavou. Jak jsem mohla neslyšet všechny ty skvělé nápady? Trpělivost je zde tedy nutností – deska roste s každým poslechem a to pořádnými skoky.
Hlavním heslem je zde vývoj a proto se nabízí srovnání s předchozí tvorbou. Ačkoli mám první dvě desky opravdu hodně ráda, s „Nine“ se kapele podařilo posunout na pozici, kdy sice ještě nedosahuje na party jako Dream Theater nebo Symphony X (na jejichž coververzích kapela svoji kariéru začala), ale je pro mnoho fanoušků žánru rozhodně černým koněm hned v druhé řadě. A „Havoc“ je snahou o další posun. Ano, z jednoho pohledu by dalo se říct, že hudba Circus Maximus se stala přístupnější, dalo by se dokonce použít i ošklivé slovo komerční. Album je měkčí, až na výjimky uhlazenější a obsahuje víc kláves. V některých skladbách můžeme dokonce slyšet silný vliv moderního rocku. Do téhle kategorie patří na výrazné base postavená „Highest Bitter“ a titulní skz nasrz moderně znějící „Havoc“. Obě ale zároveň patří mezi nejtvrdší skladby na albu. Téměř popová je pak klipovka „Remember“, kterou pravděpodobně hodně fanoušků norské bandy jednoduše nepřekousne.
U všech skladeb je ale třeba dívat se hlouběji. Uhlazenost a pomalejší tempo dává ve výsledku jenom vyniknout výjimečným melodiím. V zákrytu moderně znějících bicích a záplavy kláves vykukují i v těch nejkontroverznějších skladbách parádní progové kytary a kapela před posluchače vrství jeden nápad za druhým. Většina skladeb pak přináší to nejlepší, co může kapela nabídnout, mnohem stravitelnějším způsobem i pro konzervativce. Naprostým vrcholem alba jsou bez debat obě skladby, které přerostly délkou osm minut: „Loved Ones“ a „After the Fire“. Obě jsou až na kost prosáklé samotnou esencí progu a volají po tom, aby se člověk v klidu zaposlouchal a nechal se vtáhnout do jejich dramatické atmosféry. Třešničkou na dortu je pak (jako ostatně vždy) zpěvák Michael Eriksen, který opět dokazuje své výjimečné hlasové schopnosti a předvádí svou příjemnou barvu hlasu ve všech polohách. Jsou to právě jeho barva hlasu a vokální melodie, které zjemňují i tvrdší místa alba.
Circus Maximus udělali během své relativně krátké kariéry obrovský skok – od cover kapely až po umělce, jimiž vytvořený materiál si často v ničem nezadá s jejich původními vzory. Jsem si naprosto jistá, že se najde hodně lidí (a to i fanoušků kapely), kterým tohle album vůbec nebude po chuti kvůli tomu, jakým směrem se kapela vydala. Je ale potřeba si uvědomit, že zatímco první dvě alba byla silně inspirovaná zmiňovanými velikány žánru a hudebně vyrůstala právě z nich, v současnosti můžeme už s jistotou prohlásit, že Norové mají svoji vlastní tvář. A ta tvář je nejen zatraceně pohledná, ale především s ničím nesrovnatelná. Jsem si naprosto jistá, že v budoucnu „Havoc“ ještě poroste.
|
