Deftones lze pojmenovat mnoha označeními, ale nikdy mezi nimi nebude figurovat pojem normální či konformní kapela. A to i přesto, že se jejich hudba, ať už jí chcete říkat alternativní, experimentální, či prostě jenom šílená, pravidelně s každým albem objevuje na předních příčkách americké hitparády. To nesvědčí v dnešní době o tom, že se ten či onen umělec stal součástí mainstreamu, ale o tom, že to ta která kapela někam dotáhla. A když se to podaří bez jakýchkoliv ústupků, bez ohnutí vlastní páteře, je to cenné dvakrát.
A právě tohle se Deftones povedlo. Jejich průlom s fenomenálním albem „White Pony“ sice přišel v době, kdy se tak trochu vezli na vlně tehdy moderního nu-metalu. Ale už tehdy ukazovali, že proti všem těm Linkin Park nebo Limp Bizkit jsou hudebně přece jen trochu jinde, že je to táhne spíše k experimentům než jen k bezduchému plnění bankovních kont všech členů. Magnum opus „White Pony“ se nakonec neukázal být jen hvězdným zábleskem, ale kapela na něj dokázala s každou další položku obstojně navázat, i když prodeje přirozeně v dalších letech klesaly. Ovšem tu pravou zkoušku jí osud připravil před pár lety, kdy do kómatu po dopravní nehodě v roce 2008 upadl takřka zakládající člen kapely, basista Chi Cheng, který poté před třemi lety (po pěti letech na nemocničním lůžku) zemřel. „Gore“ je tak první deskou, která vyšla po jeho smrti.
Možná proto je plná rozličných nálad. Od těch optimistických, které by mohly hledět do budoucna s jasnou vizí, až po bolestné, zmučené výkřiky. Ostatně pohrávat si s pocity Deftones vždycky uměli. Stejně tak, jako vždycky uměli napsat dobrou skladbu a i ty jsou pochopitelně na „Gore“ zastoupeny. Tentokráte na samém začátku desky, které je skutečně fenomenální. Úvodní „Prayers/Triangles“ jako razantní vstup do celého díla se tak trochu mohla čekat, přestože to je opravdu silná hitovka s velmi vydařeným refrénem, ovšem následující „Acid Hologram“ překvapí svou až fyzicky citelnou křehkostí, která exploduje v další hitové „Doomed User“, kde zpěvák Chino Moreno trhá své hlasivky na kusy, aby poté dokázal ještě více běsnit v „Geomteric Headress“.
Poslech se ale stává čím dál složitější. Samplovaná industriální bitva „Hearts/Wires“ se nakonec převrhne do „Pittura Infamante“, kde opět Moreno běsní na pozadí kytarových stěn, které čerpají inspiraci u hlukotvůrců typu Killing Joke nebo Sonic Youth. Když se pak kapela pustí někam až směrem ke zpunkovatělému grunge v „Xenon“ a (L)mirl“, vybruslí z toho se ctí v titulní „Gore“, která opět nešetří pestrou paletou nálad. Akustické kytary vystřídá Morenův murmur, jenž připravuje živnou půdu pro zajímavý refrén, kde se proplétají obě pěvecké polohy hlavního protagonisty.
Ne, tohle není jednoduchá poslech, ale ruku na srdce, kdo by ho od Deftones čekal. Pro tuhle kapelu je „Gore“ velmi důležitá deska. Že je schopna fungovat i bez Chenga, jakožto stěžejního spoluautora řady významných skladeb, ukázala už na deskách „Diamond Eyes“ a „Koi No Yokan“. Teď ukázala, že se ztrátou přítele se už vyrovnala a může se znovu plně soustředit na práci. „White Pony“ jako milník diskografie nebylo překonáno. „Gore“ ale představuje další velice důstojný počin, jenž dokazuje, proč jsou Deftones výjimečná kapela.
|
