Lita Ford je, zdá se, z nejhoršího venku. Když před čtyřmi lety vydala desku „Living Like A Runaway“, byla jen krůček před psychickým zhroucením. Drtivý rozvod s manželem Jimem Gilettem (v osmdesátých letech frontman třetiligových Nitro) ji připravil téměř o vše, ovšem Lita se nevzdala a chvíle mezi soudními bitvami o děti a majetek věnovala koncertním vystoupením. Na to nečekaně začátkem tohoto roku ohlásila novou desku… No, novou… Jedním dechem totiž dodala, že „Time Capsule“ bude obsahovat nahrávky, které jí dlouhá léta ležely v šuplíku.
Vlastně, proč ne… Lita měla své nejlepší období na přelomu osmdesátých a devadesátých, kdy jí vyšla trojice velice silných alb „Lita“, „Stilleto“ a „Dangerous Curves“ a právě z této doby má pocházet také sbírka „Time Capsule“. Fanoušky to může uklidnit, protože na ní nejsou stopy po odporné comebackové slátanině „Wicked Wonderland“ a připomíná spíše nedoceněné album "Black" z pětadevadesátého. Na druhou stranu tak silný materiál jako na zmíněném triumvirátu se na „Time Capsule“ také nenachází. Logicky, takový by přece neležel tak dlouhou dobu v šuplíku.
Při popisování „Time Capsule“ nelze začít největší slabinou alba a to je jeho dramaturgie, která je skutečně podivná a nepřipomíná regulérní desku, ale jen skladby naházené vedle sebe bez ladu a skladu. Začít desku třemi pomalými skladbami rozhodně není to nejlepší řešení, přestože minimálně „Where Will I Find My Heart Tonight“ a „Killing Kind“ jsou velice silné věci, které si nezadají s perlami typu „Shot Of Poison“ nebo „Falling In And Out Of Love“, které ale fanoušci už znali z jiných verzí, právě ze zmíněné desky "Black". Ovšem pro začátek to chtělo něco svižnějšího. Na to dojde až s „Black Leather Heart“, což je klasický prototyp heavymetalové skladby osmdesátých let, který se ohlíží až k raným albům Litiny sólové kariéry „Out Of Blood“ a „Dancin´ On The Edge“. Pořádný hit si Lita schovala pod název „Rotten To The Core“, kde si zahostoval i její dávný kamarád Gene Simmons z Kiss (je s podivem, že se nikdy nemluvilo o tom, že by tihle dva spolu něco měli…), jehož valivý styl dodává skladbě na důrazu.
Poté ale nepochopitelně přijdou dvě instrumentálky, z nichž jednou je Hendrixova „Little Wing“. Opět si při takovém dramaturgickém zařazení ťukáte na čelo, protože „On The Fast Track“ rozhodně není tak silná, aby jako instrumentální vložka obstála. Možná naopak. V tento okamžik se deska rozdrolí, protože její konec není tak silný, jako prvních pět věcí a při „Mr. Corrupiton“ s hostující plejádou zpěváků jako Jeff Scott Soto či Robin Zander a Rick Nielsen z Cheap Trick, si uvědomíte, že některé věci měly v šuplíku asi zůstat navždy.
Když bychom na „Time Capsule“ nahlíželi jako na řadové zpěvaččino album, bude rozhodně patřit k průměru v její diskografii. Když ale přistoupíme na to, že se jedná o vymetení šuplíků, které doprovází její biografii, co vyšla začátkem roku, má tahle deska smysl. Možná to bude nadechnutí před další pořádnou porcí muziky téhle (pro leckoho jediné možné) Metal Queen.
|
