Před dvěma lety přišla tahle „kapela“ na svět jako exotické zjevení a někteří si ťukali na čelo, cože to zas ti blázniví Japonci vymysleli. Spojení j-popu a metalu působilo neokoukaně a tři mladičké dívky v pubertálním věku pomalu dobývaly svět. Otázkou bylo, zda je to jen chvilková senzace, kdy jsou prostě lidi zvědaví na něco zvláštního nebo jestli se bude jednat o fungující trvalou kapelu. Uběhly dva roky a Babymetal jsou tu se svou druhou deskou „Metal Resistance“.
První skladbu „Road of Resistance“ jste mohli slyšet na bonusové verzi debutového alba. Rychlá skladba, která je perfektním otvírákem. Bohatá rytmika, tvrdé riffy a bez přehánění i progmetalové prvky. Do toho chytlavý refrén a pozitivní atmosféra. Singlovka s ryze japonským názvem „Karate“ upoutá zpočátku moderním groove riffem, poté se rozjede do pořádného kvapíku. Trhané riffy stále dominují. Melodický refrén je zpívaný stylem, který je pro Babymetal jasným trademarkem. Tedy vysoké velmi mladě znějící dívčí hlasy. Nijak to nepřekvapí, ale chytlavost je prostě maximální. Hudebníci, kteří pro mladé Japonky skládají hudbu, jsou v moderním metalu jako ryba ve vodě. Trochu drum“n“bassu“ v úvodu „Awadama Fever“ a pak se vlítne do jedné z nejtvrdších skladeb Babymetal. Opět neskutečně chytlavé a přesto metalově drtivé. Nechybí ani trocha growlingu a elektronických efektů.
Celkově mi s každou další skladbou přijde, že jsou nyní Babymetal sevřenější a opravdovější kapelou. Ubylo šílených a někdy až přehnaných křížení žánrů. Babymetal zde prezentují svou jasně stanovenou tvář, svůj styl. Je pravda, že po skvělém úvodu přicházejí i slabší, méně výrazné skladby jako „Yava!“ nebo power metalová „Amore“. Je tu i jeden přešlap, velký přešlap. Heroickou „Meta Taro“, která má sama o sobě velmi pěkné pasáže, przní takřka hymnický úvod a refrén. Připomíná to vojenský oslavný pochod a tohle bych spíš čekal od armádní kapely Spojených států Amerických.
Náladu vylepší tajemná a prazvláštní „From Dusk Till Dawn“. Táhlá melodie, něžné sloky, skladba, která vás bude moci doslova zhypnotizovat. Trochu jiná, ale příjemná tvář Babymetal. Stejně jako na minulé desce, i zde mají „svou“ skladbu („GJ!“) dvě mladičké členky Babymetal Yuimetal a Moametal. Opět jde o moderní groove metal. V některých bodech novinka prostě opisuje debut. Velkou peckou je nejtvrdší počin na desce a to „Sis. Anger“. Death metalové kytary a brutální bicí. V kombinaci s mladičkými a jemnými hlásky je to bizarní a zábavné. Jedinou baladou je „No Rain, No Rainbow“, která je sice povedená a příjemná, přesto až tolik v hlavě neuvízne.
Největší překvapení a také nejlepší kousek na albu čeká téměř na jeho konci. „Tales of The Destinies“ je doslova nasáklý progresivním metalem ve stylu Dream Theater. Možná jsou chvílemi i víc „Theaterovští“ než samotní progoví mistři. Skladba se neustále mění, čaruje s klávesami a vokály. Tohle je opravdu skvělá jízda. Její závěr je klavírní a uvádí tak i melodicky závěrečnou „The One“. Což je v podstatě „stadionová“ skladba, která má za účel strhnout publikum. Klávesy občas připomínají Sonatu Arcticu, jinak se jedná o melodický „hevík“ s pro kapelu netypickým anglickým jazykem, který sice často užívají, ale málokdy takhle vydatně. Refrén je hymnický a snadno zapamatovatelný, samotný text je ovšem řádně klišovitý.
Babymetal natočili jednolitější a sevřenější desku, než byla ta debutová. Nestvořili nic extra nového nebo mega originálního, ale z každé vteřiny hudby poznáte, že posloucháte Babymetal. Novinka mě už tak nepřekvapila a tolik nezapůsobila. To nic nemění na tom, že v mých uších zní Babymetal prostě výborně. Babymetal momentálně fungují jako regulérní kapela, novinka potvrdila jejich postavení a nárůst popularity a pokud se něco nepokazí, věřím, že i další album bude stejně kvalitní.
|
