Občas nemusí být vyloženě nutné přijít s něčím novým či objevným. Někdy stačí jen dobře uchopit to, co bylo vymyšleno už dávno, a ono to může fungovat.
Havířovští Antigod v mezidobí mezi prvním a druhým albem uskutečnili natolik zásadní personální změnu, že žádnou lepší snad ani provést nemohli. Na pozici jejich vokalisty se totiž zjevil slovutný mistr Chymus, minulých dvacet let dobře známý z předloni ukončené éry Isacaarum. Jeho výrazný ksicht a projev může komukoli jen prospět, přítomnost v této formaci však není až tolik překvapivá, neboť textařsky jí přispěl už v době, kdy ještě nebyl členem. Nově mu přísluší všechny texty i téměř veškerý řev, kupodivu mu ovšem, byť také v tomto oboru disponuje talentem, nepatří obal alba. Ten obstaral neméně proslulý výtvarník Jaromír „Deather“ Bezruč, jenž se tentokrát vymanil z vlastního stereotypu a připravil jeden ze svých lepších obalů i bookletů.
Právě veškerá obalová grafika, podobně jako válečnou vřavou podbarvené intro, naznačuje ústřední nosné téma celé nahrávky. Tím je v textech obsažená první světová válka, přesně se zrcadlící rovněž v samotné hudbě, kde bicí připomínají kulometnou palbu. Rychlý, přímočarý, ale současně poměrně členitý thrash metal se mísí s menší deathovou příměsí, ale především se může opřít o skvělý zvuk, produkci nebo obrovskou muzikantskou zkušenost a sebejistotu, v minulosti získanou hlavně skrze Disfigured Corpse a úročenou v několika dalších kapelách.
Přestože samozřejmě nejde o nic osobitého či dosud neslýchaného a co do nápadů si to všechno lze představit ještě silnější, nahrávka usvědčuje z toho, že i pouhé žánrové standardy možno naplňovat natolik schopným a přesvědčivým způsobem, že lehká stylová zastaralost nejenže nevadí, ale může být i čímsi milým. Přes veškerou metalovou urputnost z toho zároveň čiší určitá lehkost, kterou dále přizdobují brilantně kvílivá kytarová sóla, ohromný příval energie i melodické náznaky. Potěší také velmi rozumná délka skladeb kolem dvou až tří minut a jejich plynulá návaznost, takže všechno má neskutečný spád a celé to sviští jako ve zlaté éře thrash metalu.
Ačkoli oproti debutu nenastal žádný velký posun, doplnění novým výrazným frontmanem prospívá poznání, že v rámci thrashmetalové renesance posledních let jde společně s Lahar o domácí vrchol žánru, jen v trochu techničtějším a suverénnějším provedení.
|
