Blanenští střelci Sagittari jsou na scéně již nějaký ten pátek. Za sebou mají nespočet koncertů po celé ČR a letos se jim podařilo vydat třetí výlisek "Voodoo". Říká se, že třetí deska bývá v kariéře kapely zlomová. Na virtuální pokec jsem si pozval kytaristu a skladatele Michala Janků, který zodpověděl všechny všetečné otázky.
Kapela Sagittari není na české scéně již žádným nováčkem, ale zkus ji představit těm čtenářům, kteří s ní tu čest ještě neměli. Řekni nám nějakou vaši pikanterii.
Sagittari je v současné době především parta kamarádů, kteří mají rádi různorodou muziku a to se odrazilo i na nové desce, kterou nebude snadno žánrově zařadit. Já jsem přejal od svého kamaráda škatulku „agresivní popík“ a s oblibou ji používám. Kluci si na rozdíl ode mě na tom metalování ještě zakládají, takže by se v jejich odpovědi slovo „metal“ jistě objevilo. Nějakou pikanterii? Z pohledu hudby, a my se tu budeme bavit především o hudbě, je určitě zajímavé, že prakticky nezkoušíme. Kdybych se snad pokusil spočítat hodiny strávené za rok ve zkušebně, prsty na dvou rukách by mi stačily.
Ty sám jsi relativně nováčkem v kapele. Jak moc se sestava v průběhu let měnila a jak ses do ní nakonec dostal?
V kapele hraji tuším čtvrtým rokem, což považuji za zázrak a myslím, že v ní i dlouho vydržím. Za dobu, co s klukama hraji, se nám změnil pouze bubeník. Pamatuji si, když k nám přišel. Zkoušelo se tehdy kvůli němu častěji, ale já se pro své časové vytížení dostal snad až na osmou zkoušku. Zvědav jsem byl a Ivoš mě uklidnil větou: „Detaily poladí, je mladej, hezkej, baby budou mít na co koukat a to my potřebujem (smích).“ Ostatně to je dlouhodobé krédo. Umění ovládat svůj nástroj je druhořadé, nesmí to však být úplný průser.
Mě v minulosti oslovil Ivoš. Možná tou dobou věděl, že zrovna nikde nehraji a vlastně jsem měl období, kdy jsem hrát ani nechtěl. Ale známe se spolu prakticky dvacet let, takže to bylo jednodušší. K mé první zkoušce se pojí také příhoda, kdy se všichni děsně ztlumili a Ivoš poslouchal, jestli nehraji nepřesně (smích). Takovou proceduru jsem nezažil, dokonce hráli tak potichu, že jsem se bubeníka musel držet zrakem (smích). Tehdy jsem byl zarostlý, potrhaný, moc o sebe nedbal, takže se zpětně divím, že mě vzali.
Jakému publiku směřujete vaši tvorbu?
Tuto otázku nevnímám úplně šťastně. My naši tvorbu vlastně nikam nesměřujeme. Tvoříme tak, jak se nám to líbí. Ivoš má rád rockové opery, Avantasii a podobné, já naproti tomu poslouchám popovou hudbu, dramce a z nostalgie metal. Naše rukopisy na novém albu jednoduše rozpoznáte. Jinými slovy hudba směřuje nás a my budeme rádi za každého, kdo se k nám připojí.
Jaké jsou vaše inspirace, vzory a idoly?
Zde se pokusím mluvit zase trochu o ostatních, jelikož sám už v současné době vzory a idoly nemám. A pokud k někomu vzhlížím, týká se to spíš otázek profesních, rodinných, apod.
I když? Musím uvést, že s Milanem (Mazourkem) jedeme Pražský Výběr. Minulý rok jsme jeli do Chorvatska na dovolenou a poslouchali jej celou cestu tam i zpět. Když jsme to pak říkali Vilému Čokovi, odvětil, že máme kurva dobrý vkus a ať jdeme na panáka.
Milda (Maček) o svých vzorech nikdy moc nemluvil, ale myslím si, že to bude Víťa Vávra. Když mluví, tak spíš o ženách.
Kdy a kde a jak tvoříš? Potřebuješ k tomu něco speciálního, jako prostředí, počasí, stav, náladu…?
Tvořím ve chvíli, kdy na to mám klid a jsem doma sám. To jsou dvě výsady, které potřebuji, když se rodí hrubá kostra skladby. Nikdy nedělám nic na sílu, takže se stává, že dva měsíce mě nic nenapadne ani nemám chuť si vzít jen tak do ruky kytaru. Ale tak to má asi každý. Pak to přijde a sedím u toho měsíc v kuse. Jinak už ani necvičím, nebaví mě to.
Jak dlouho hraješ a které hudební nástroje ovládáš?
Na kytaru hraji cca od devíti let. Nikdy jsem moc necvičil techniku, na lidové škole paní učitelce trvalo, než zjistila, že mě musí naučit akordy a nechat mě, abych se učil tak, jak sám chci. Naštěstí paní učitelka na kytaru také moc neuměla, tak to bylo v pohodě.
Nebavily mě ani písně cizích interpretů, takže hned, jak jsem se naučil tři akordy, začal jsem tvořit. Druhá skladba v devíti letech se jmenovala "Vzpomínka na mládí". Byla o spolužačce, co se odstěhovala. Když jsem ji pak někde hrál, bylo to dost komické.
Vlastně za hru na kytaru vděčím i jednomu známému, který se na párty mých rodičů opil natolik, že zapomněl kytaru kdesi na zahradě a trvalo mu přibližně půl roku, než se pro ni vrátil. Ke koupi své vlastní jsem následně rodiče uprosil.
V kapele nemáte klávesy, ale přesto je jich hodně ke slyšení. Kdo se o ně stará, kdo je píše a natáčí?
O samply do skladeb se u nás v kapele stará vždy autor písně. Tedy já nebo Ivoš a vždy si aranžujeme svoji věc. On to má jednodušší, protože na klávesy umí hrát dobře. Já bych uměl také, kdybych na ně na střední a vysoké nekašlal a tak to teď musím dohánět editací v počítači. Do studia pak pošleme již vyčištěné tracky.
Jak vaši hudební činnost vnímají vaše partnerky a rodina? O Ivošovi vím, že má doma již svého prvního potomka…
Díky bohu si užíváme v kapele toho luxusu, že nás partnerky respektují a podporují v našem koníčku. Že by naši hudbu hltaly a žraly, to se však říci nedá. Díky tomu víme, že nás mají rády i pro věci, které neumíme tak dobře. Ivoš možná nastartoval „babyboom“ v naší kapele. Jak zasadil, tak sklidil, a proto jsem musel na „Voodoo“ máknout více já. Jsme však domluveni, že až se s potomkem hecnu já, mákne zase on. To by mohla být dobrá zpráva pro všechny, kteří mají rádi speed. Jinak nám letos bude všem minimálně třicet (vyjma M. Mačka) a rozhodně se nechceme za něčím hnát, ale dělat tu hudbu tak, aby nás bavila a abychom se na sebe vzájemně těšili.
Co říkají vaší rodiče, kamarádi a známí na vaši tvorbu? Je někdo z nich i fanouškem?
Rodiče fanoušci jsou. Jako malého mě brali na koncerty. První byli Kiss, když mi bylo osm let. Na Alice Coopera za mě jela sestra. Bylo mi deset, zlobil jsem ve škole. Žil jsem ve špatné době (smích) – dnes by se to nazvalo ADHD a byl bych v klidu. Dnes je naopak beru já a všichni žasnou, jaký mají přehled.
Na FB profilu máme řadu fanoušků naše kamarády.
Kterou píseň z nového alba máš nejraději a proč?
Těžká otázka. Mám totiž rád všechny. Od autora to zní blbě, ale podle mě je to nejnašláplejší album kapely. Není tam hluché místo. Je pestré, každý song jiný, žánrově velice barevné s príma texty, které mají dějovou linii a nejsou trapné, což se u českých kapel občas stává. Samozřejmě tíhnu více ke svým skladbám, stejně jako Ivoš k těm jeho. Pokud však budu mluvit o jeho písních, tak říkám, že udělal kus práce. Myslel jsem si, že speedové věci jako byly např. „Jedovaté řeky“ jen tak nejde překonat (nepodílel jsem se na vzniku a beru tu skladbu za špičku ve svém žánru), ale troufl bych si nyní říci, že se nám to ve skladbě „Viking“ podařilo. Ze svých beru za top skladby „Illumináti“, „Kanibalové“ a „Čarokrásná“, ke které mám zvláštní vztah, a proto jsem ji i sám nazpíval. K této skladbě mi složil orchestrace kamarád Antonín Charvát. Nedoporučuji poslouchat láskou zhrzeným ženám (smích).
Vaše kytary jsou výrazně podlazené. Prozradíte čtenářům, proč to tak máte a čí to byl nápad?
Už když jsem do kapely přišel, kluci byli trošku ujetí na podlazené kytary. "Zaříkávač hadů" byl od H, "Albert Fish" drop C a na novém albu jsme to dotáhli "k dokonalosti" drop A. Víc už to asi nelze. Baví nás to.
Jak se vám letos natáčelo? Máte nějakou veselou historku z natáčení?
Natáčení u Zdenyho (Sonidos) je paráda. Zdeny je v klidu a rozumí tomu, co dělá. Určitě s ním budeme spolupracovat i příště.
Historek, o které by bylo vhodné se dělit, však není. Je to dáno i tím, že jsem kytary, později i basu a sbory nabíral u sebe. Takže u některých skladeb jsme ve studiu nahráli jen hlavní zpěv a bicí. Detaily a finalizaci jsme pak řešili u Zdenyho. Někdy bylo veselo, jindy ne, ale tak to chodí.
Jak vypadá váš plán k propagaci nové desky?
Desku plánujeme podpořit klubovým tour, které bude probíhat na podzim tohoto roku. Termíny a místa koncertů budou jasná někdy v létě. Také bychom chtěli udělat nová trička a merch obecně. V tomto ohledu zaostáváme. Též brzy přijde doba, kdy spatří světlo světa první videoklip.
Trpí někdo z kapely trémou?
Trémou přímo ne. Milanové jsou free, samá srandička a podobně. Milan (Maček), ten je vážný jen tehdy, když mu klesne glykemie, takže u sebe nosí cukříky a podobné věci, protože se přece jen rád veselí. Když náhodou cukřík není, spraví to i zelená a to se dá.
My s Ivošem působíme vážněji. Já někdy nervózní bývám, nechci se s nikým bavit a tak se jdu třeba i sám se sebou projít.
Jaké máte v kapele koníčky a zájmy?
Ivoš má v současné době za největší koníček svého syna. Vždy, když si voláme, tak se mu věnuje. Milan (Mazourek) má svoji manželku. Vždy, když si voláme, tak se jí věnuje. Milan (Maček) je na tom podobně. S ním si tedy víc píši, bývá smutný, partnerka mu studuje trošku z ruky, a tak si prý pořídil čivavu. Já bych teď měl napsat to stejné, protože si tento článek jistě přečte moje partnerka (smích). Lukáš si rád skočí na pivko.
Čím se živíte v reálném životě?
Milan Maček je správce webu, Milan Mazourek navrhuje nějaké jehly do šicích strojů. Je to hlava, kluk. Ivoš dělá šéfa v nějaké firmě, která vyrábí luxusní radiátory. Lukáš má zaměstnání dvě. Nevím přesně co, ale také je povýšen na mistra. Já jsem učitel.
A obligátní závěr - existuje otázka, kterou ti ještě nikdy nikdo nepoložil, ale ty bys ji rád zodpověděl?
Netuším. Denně dostávám od svých žáků stovky otázek, a ne vždy je jednoduché odpovědět. Mějte se blaženě a podporujte koncerty českých kapel.
|
