„So fuckin´ what?“… Když James Hetfield vyštěkne na koncertě Metallicy tenhle bojový pokřik a spustí tak skladbu plnou nejrůznějších oplzlostí, možná se v davu desítek tisíc lidí najde někdo, kdo kývá hlavou a bezpečně ví, komu za tuhle skladbu poděkovat. Anti-Nowhere League s ní totiž už provokovali na začátku osmdesátých let, kdy se Hetfield s Ulrichem ještě rozmýšleli, jestli budou spolu taky hrát a ne jen chlastat levné čůčo. Tihle Britové patřili k tomu, co zbylo po mohutné punkové vlně druhé poloviny sedmdesátých let. Byli to souputníci Stiff Little Fingers či mnohem drsnějších The Exploited nebo Discharge. A kupodivu, činní jsou i v roce 2016.
Anti-Nowhere League pochopitelně nikdy nebyli jen o „So What?“. Původně dokonce se tahle věc ani nevešla na jejich debut „We Are… The League“ a plnila pouze funkci B strany singlu „Streets Of London“. A je dost dobře možné, že kdyby si jí Metallica nevšimla, dnes by už Anti-Nowhere League nefungovali. Ono celkově jejich kariéra je rozháraná a plná zvratů. Aby ne, když za šestatřicet let existence vydávají teprve šestou desku. A i když už jsou to pánové v letech, které už spíše než nějaká rebelie zajímá, jaký jim škudlivý britský systém za pár let vypočítá důchod, pořád jejich novinka zní poměrně svěže a dá se říct, že i vcelku mladicky.
Tahle parta, ze které už z původní sestavy zbyl jen zpěvák Nick „Animal“ Culmer, byla vždycky punk rock toho nejčistšího střihu, kde jsou naprosto zřetelně slyšet ozvěny The Ramones (v silných tříakordových skladbách), ale i ostré chorálové refrény, které je zase spojovaly s kapelami typu Sham 69. Všechny tyhle atributy dominují i novinkové „The Cage“. Proto síla této desky stojí zejména na chytlavých refrénech, z nichž některé se (jako třeba ten v „The Last Cowboys“) mohou hodit i na ochozy stadionů při fotbalových zápasech.
Culmer a spol. s novinkou nijak nepospíchali („The Cage“ vychází devět let od poslední desky „The Road To Rampton“) a proto je cítit, že nápady jsou uleželé a že se dostalo na ty silnější. A protože stylově už nemají Anti-Nowhere League co nabídnout, musí na to jít přes sílu skladeb. A pár skutečně silných se urodilo. Z celého konceptu desky pak vyčnívají skočné „Punk Rock Girl“ či „Ain´t We ´avin´ Fun“, trochu temnější a ženský hlasový prvek využívající „13 Rat Theory“ a zejména pak „Uncle Charlie“, kterou kapela věnovala punkovému nestorovi a předákovi UK Subs Charliemu Harperovi. Naopak, když kapela nabídne přihlouplné popěvky „Walk Away“ či „God Bless Alcohol“, jde její věrohodnost zákonitě dolů.
Ale i tak je „The Cage“ příjemná punkrocková deska od starých sekáčů, kteří vědí, o co jde a nemusí při tom už rozkopávat popelnice ani blít uprostřed náměstí. Deska je hrána s nadhledem a naživo některé skladby (zejména ty výše zmíněné) jejich fanouškům udělají radost. Ostudu si tedy Anti-Nowhere League rozhodně neudělali.
|
