Deska „Iowa“ sice sklízela úspěch, ale devítka maskovaných muzikantů od sebe potřebovala oddych. Pár členů si vzalo volno, někteří dali dohromady nová seskupení, a ti další zase vzkřísili své dřívější projekty. Vzduch se pročistil a od sebe odpočinutí Slipknot zamířili přímo do slavného sídla Ricka Rubina…aby tam mohli pár měsíců nic nedělat a Corey Taylor mohl chlastat od rána do večera. Poklidné nahrávání se u třetí desky opět nedostavilo. Přece jen se dlouhé nic nedělání na členech skupiny podepsalo a začalo se něco dít. To něco dostalo název „Vol. 3: (The Subliminal Verses)“ a stalo se triumfálním úspěchem.
Až by jeden pomalu nevěřil, že by se Slipknot mohli ve stavu, v jakém byli, semknout a vytvořit dostatek kvalitního materiálu na další placku. Bohudík se tak stalo a kapela se posunula od atrakce pro teenagery k vážnější tváři díky propracovanějším textům, lyričtějšímu vyznění a nefalšované sázce na melodie a harmonie. Tento přerod samozřejmě nezůstal bez kritických ohlasů některých naštvaných fandů a poznámek, že jde vlastně spíš o další desku Stone Sour. Ti, kteří měli v lásce neustále fuckování a nekompromisní hrnoucí buldozer, jenž se na živých vystoupeních změnil v totální chaos a peklo devíti maskovaných šílenců, své miláčky na „Vol. 3“ nepoznávali. Jemný projev Taylora, akustická kytara, metaforické texty bez sprostých výrazů…to vše byla novinka, ke které však Slipknot už od své prvotiny vcelku očividně směřovali. Odlišné pojetí se na třetí placce nevynořilo z ničeho nic a zároveň za sebou nenechalo svou divokou minulost - Slipknot jsou pořád Slipknot, ale najednou umírněnější, rozvážnější, dospělejší.
Můžeme se ptát, zda mělo na „Vol. 3“ vliv opětovné nastartování kapely Stone Sour či nikoliv. Ať už jsou kořeny tohoto výsledku jakékoliv, po dostatečném odstupu musím uznat, že se jedná o nejlepší album Slipknot, co se týče skladby písní. Půlka desky jsou jasné hitovky s výraznými zpěvnými refrény a příjemně kousavými nasekanými riffy („Duality“, „Before I Forget“), spoustou dávkou kytarového umu a muzikálnosti („Vermillion“, „Opium of the People“) a inovativními řešeními s nadbytkem nástrojů („The Blister Exists“). „Vol. 3“ se zkrátka vydalo po mainstreamové cestě a naproti běžnému posluchači. V rádiu se protočilo hned několik singlů a ze Slipknot se rázem stala světoznámá kapela s obrovským počtem fanoušků a prvotřídním zázemím. Recept jednoduchých a účelných skladeb se přetavil ve vítězství právě zde, protože se konečně začalo pracovat na věcech, na které masy slyší – refrény, jednoduché riffy a přidaná hodnota v podobě samplů/perkusí, která kapele dodají punc jedinečnosti a neotřelosti. Vše do sebe dokonale zapadlo.
Mohla to být jasná desítka, ale několik šrámů „Vol. 3“ přece jen má. V první řadě je to pár nudných a zbytečně dlouhých songů („Prelude 3.0“, „The Virus of Life“) nebo specifických balad, na které je potřeba mít tu správnou náladu a rozpoložení („Circle“, „Danger – Keep Away“). Zdaleka největším neduhem je však nevybalancovaný zvuk a průměrná produkce, která nestačí nabízenému materiálu a celkový dojem spíše degraduje, než podtrhuje. Nejvíce utrpěla bicí souprava, která není dostatečně důrazná a hutná, kytary mohly být taky vytaveny více. S Rickem Rubinem ostatně nebyli spokojeni ani samotní členové, kteří ho ve studiu zahlédli pouze párkrát. Jinak se celý proces odehrál bez jeho přítomnosti. Jedná se o nějaký mýtus nebo zhrzené poplivání slavného producenta kapelou? Ve výsledku však vyhrály obě strany – Rubin si do svého portfolia zapsal další úspěšnou desku a Slipknot se dostali do povědomí úplně všech bez ohledu na žánrové zaměření.
|
