Šok!!! Neexistuje jednoznačnější způsob, jak charakterizovat čtvrté album Kernu s názvem „Totální tunel“. Skalní fanoušci nechápali co se děje, od desky dávali houfně ruce pryč a poprvé neprotlačili zástupce alba na postupové pozice v hudební soutěži Triangl. Kritika snad poprvé v historii Kern chválila a mluvila o jakémsi návratu k rockovým kořenům, syrovosti a objevení nejsprávnější hudební polohy.
Je pravdou, že Kern na měnící se hudební ovzduší zareagoval ve své době hodně neobvyklým způsobem. Zavrhnul melodičnost prvního alba, ztratil pozlátko alba druhého, zavlekl rozkvétající rockovost třetího alba do přehnaně syrových poloh, takže až na výjimky nezůstal kámen na kameni. Hrubost, nemelodická uštěkanost se dala brát jako reakce na vlnu grunge, v některých postupech Kern snad předběhli svojí dobu a dali by se počítat za ničím nesvázané průkopníky nu-metalu. Což byl krok, který vzhledem k postavení Kernu v rámci domácí scény jen těžko mohl vyjít.
Budete-li hledat přece jen nějaké spojnice s dosavadní tvorbou kapely, najdete dvě. Světlem na konci „Totálního tunelu“ je baladická „Zapomeň“, která tak nějak skrz vykukující syrovost a refrénovou zemitost vydatně vzpomíná na bývalou poetiku. Druhou nitku představuje hitovka „Blízko nás“, nad kterou pamětníci staré verze asi jen zoufale lomili rukama. Hrubá, s melodií, která místo obvyklé vzletnosti byla zadupána kamsi těsně nad zem. A v tomto duchu se odvíjí všech zbývajících devět skladeb, z nichž je těžké na kteroukoliv upozorňovat. Nezaujme-li vás hned ta první, nechytne vás žádná, osloví-li vás kterákoliv, sedne vám celé album.
Kern prostě přestal hrát na efekt, leč syrová a část stereotypně uštěkaná energie, která jej nahradila a ani již dávno prověřené hráčské schopnosti (nemluvě o tom, že síla J.A. Kronka byla mnohem víc v melodické vzdušnosti než v syrově rockové neohebné, prkenné a zaťaté přízemnosti) neměly ani zdaleka tak strhující sílu.
Mistr čas tenhle ostrý tesák v diskografii kapely přece jen obrousil a řada příznivců kapely tuhle desku postupně vzala na milost. Osobně se k nim neřadím a i po těch víc jak dvaceti letech chápu „Totální tunel“ jako obrovské šlápnutí vedle, které sice naplnilo ambice představit kapelu v novém, modernějším a nezávislém světle, znělo až příliš dospěle a jen těžko uvěřitelně. Fakt, že na něm stále marně hledám jedinou položku, ke které bych cítil potřebu se někdy vrátit, je hlavním faktorem pro hodnocení alba.
|
