Free Fall z Uherského Hradiště si ke dvacátému výročí své existence vloni nadělili poměrně neobvyklý dárek, speciálně zaměřený na domácí publikum. Patnáct skladeb, které jejich novinka „Malý kousek věčnosti“ přináší (pochopitelně kromě nového zvukového kabátu), nabídne hned třináct písní, které Free Fall v uplynulých letech již na desce představili, podle názvů je však budete hledat marně. Původně anglické tety jsou totiž nahrazeny hodně povedeným přetextováním do češtiny. Fakt, že jsou na desku zařazeny kromě dvou novinek i písně z let 2001 – 2013 trochu svádí (tedy v případě, že tvorbu kapely dosud nemáte v malíku) ke hře na tipování, ze kterého období ta která píseň pochází. Osobně jsem ji však záhy vzdal. Ono totiž autokonstatování Free Fall o tom, že hrají směs metalu, rocku, ale i popu je zcela na místě, a tenhle stylový pelmel, který z desky dělá muziku pro celou rodinu (tedy za předpokladu, že senioři jsou sem tam hodně tolerantní, kotlíkáři sedí zrovna na zahradě a rovné kšilty ve famílii nemáte), tak nějak neumožňuje chytit se nějaké výraznější vývojové stopy.
Největším paradoxem v tomto bádání se ukázaly být dvě novinkové skladby, stojící na hranicích náladových nůžek. Úvodní strhující rockovka „Světy z vět“ s lehce potemnělou, tajemnou i melancholickou atmosférou, nenuceně jedovatým, přitom přitažlivým a patřičně vyhroceným vokálem Jindry Hráčka, s decentně agresivními kytarami, prokombinovanými s náladovými klávesami a s šikovnou gradací skladby představuje tu šťavnatě útočnější (a mnohem zajímavější) polohu Free Fall, tanečně houpavá, majálesově univerzálně přístupně sladká „Křižovatky“ pak (i přes příjemnou harmonii vokálu Jindry a Andrey Leové, což je spojení, které se v některých písních – vrchol jejich kooperace hledejte třeba v emotivní „Krvavé růži“ v klasickém kontrastním vzorci křehké krásky a decentně zhrublého zvířete - stává hodně silnou zbraní kapely) působí až odevzdaně a bezbranně.
Procházka starší historií Free Fall je pak hodně pestrá záležitost. Velký prostor má elektronika, která například ze skladby „Poutníkův příběh“ udělá až industriálně studenou neosobní záležitost, v gotickým rockem čpící „Ten den“ pak nenápadně a o to silněji zahušťuje atmosféru a je zde úžasné sledovat, jak Free Fall šikovně koketují s tanečností a pocitovou intenzitou. Stejně tak umí mistrně zacházet s emocemi – vláčné éterické poletování Andrey, bodavé samply a melancholie v „Očekávání“ (v duchu velmi silného bratříčka „Zahrady emocí“ od Negative Face) či podmanivě prožitková „Naše chvíle“ s houpavou melancholií a nekomplikovaně přístupným refrénem s mile ubzučenou kytarou a barevným proplétáním hlasů rozehrává úžasné divadlo pocitů. Na druhé straně třeba popovější „Volným pádem“ či usamplovaně udusaný „Strach“ s jakýmsi pseudo-rapovým zpěvem kontrastně (každá jiným směrem) nabourávají tuto atmosféru, čímž, jak již řečeno, je pro posluchače obtížné hledat nějakou jasnou linii. Otázka může znít, jestli je tato k něčemu vůbec potřeba…
Rockový pesimista může říct, že tu půlku skvělých skladeb zbytečně rozmělňuje druhá, ne až tak silná polovina a že určitá stylová roztříštěnost téhle desce zbytečně škodí. Optimista to klidně může vidět tak, že ta působivější polovina má takovou sílu, že vlastně není od věci ten tlak občas vypustit něčím odlehčenějším a že ta stylová a náladová míchanice je příjemně osvěžující. Osobně to mám asi tak na dvou třetinách ve prospěch optimisty, k čemuž vydatnou měrou přispívají i chytré a šikovně zpracované texty. A coby průřez dlouholeté tvorby Free Fall je tahle deska vlastně dokonalým reprezentantem mnohotvářné kapely.
|
