V roce 1997 měl Devin Townsend konečně pohromadě kapelu, ve které byli kytarista Jed Simon, basák Byron Stroud a bubenická mašina Gene Hoglan. Strapping Young Lad byli kompletní a přišli otřást světem extrémního metalu. Townsend chytře pokračoval v tom, co načal na debutu, ale nyní jako by mu v hlavě secvakly ty nejlepší možné nápady a přišel s hudební bombou.
Energie. Maximální energie. To je první, co člověka ve spojení s „City“ napadne. Dílo otevírá industriální intro „Velvet Kevorkian“, které vás připraví na nálož v podobě „All Hail The New Flesh“. Thrash, industrial a death v jednom. Co nelze už od úvodu přeslechnout jsou naprosto brilantní a divoké Hoglanovy bicí. Devin řve a v refrénu přidává čistý zpěv. Vše ale velmi na doraz a člověk má pocit, že je tím úplně obklopen. Skladba má i své klidnější místa, kde objevíte i spoustu melodických linek, ale brutální pasáže mají hlavní slovo. Zatímco tato skladba je především ve středním tempu, následná „Oh My Fucking God“ je rychlá a naprosto šílená. Brutální bicí a otvírací smrtící riff doprovází Devinův nejextrémnější řev, jakého je schopen. Ultrarychlé sloky si asi těžko zazpíváte, protože jsou interpretované v masakrálním tempu. Tohle není píseň, ale mlátička. Jako by někdo kapelu nutil týden v kuse poslouchat One Direction a oni se pak museli vymlátit z té frustrace. Závěr skladby už postrádá jakoukoliv strukturu, je to prostě rámus a bordel. Ale nejde to nemilovat.
Následný mentální „Detox“ vám protřepe hlavu a mozek vám pravděpodobně vyletí ven ušima. Industriální thrash metal se zabijáckým a naprosto megapovedeným riffem. Píseň vlastně neustále opakuje pár frází, ale zažere se do hlavy takovým způsobem, že se nebojím ji označit za opravdový hit. Něco tak silného už kapela víc nenapsala. Oproti debutu je „City“ velmi natlakované vztekem a metalovou agresí. To, co na první desce bylo naznačeno, je zde dotažené do dokonalosti.
„Home Nucleonics“ je dvě a půl dlouhý hudební výmaz, před kterým se drtivá většina super tvrdých death metalových kapel musí stydět. Tohle je dámy a pánové královský výplach mozku! Šílenost po hudební i vokální stránce! A konečně s „AAA“ (to není reklama na bazar s automobily) přichází malé uklidnění. Townsendova parta přitlačí na industriální i trochu nu-metalovou pilu. Strojní atmosféra a výrazný melodický vokál. Riffy jsou velmi groovy a je to zase trochu jiná tvář SYL. Další ohromný (i přes svou extrémnost) hit „Undernarth The Waves“ nabídne brutální vokální party a drsné death metalové sloky, avšak refrén exploduje v nádhernou a naléhavou melodii. Skladba se vlní a mění každou chvilku. Energie v ní by vám nabila mobil alespoň na měsíc. Zajímavou skladbou je „Room 429“, protože se jedná o cover verzi hitu americké industriálně rockové kapely Cop Shoot Cop.
Cover se vydařil a píseň zní snad i lépe než originál. Směrem do spirituálna, industriálu a trocha ambientu nás zavede závěrečná „Spirituality“ Jako by v závěru desky chtěl Townsend ubrat z tempa. Poslední dvě položky zní dobře, ale zároveň jsou tím nejslabším, co deska nabízí.
„City“ je ve výsledku naprosto zásadní (klidně bychom mohli použít i slovo progresivní) deska pro extrémní metal. Spojuje death, thrash a industrial metal. Jedinou deskou, která v té době byla podobně silná a žánrově lehce příbuzná bylo „Demanufacture“ od Fear Factory. Ta však vyšla o něco dříve a byla komerčně úspěšnější (o parník). Uznání se však „City“ dostalo velkého a je považováno za kultovní desku. Metal Hammer ho zařadil mezi dvacet nejlepších desek toho roku. Časopisy Terrorizer či Revolver ho řadí mezi sto nejlepších metalových desek všech dob. Absolutní hodocení nepadlo jen kvůli posledním dvěma slabším skladbám a také kvůli skutečnosti, že má kapela v katalogu ještě jednu, troufnu si říci lepší desku. „City“ je každopádně poklad, který byste měli vykopat a naplno si ho užít.
|
