Tohle je tak trochu oříšek. Lze současné Blackfoot ještě za Blackfoot považovat? Samozřejmě, muzikanti dostali požehnání od samotného Rickeyho Medlockea, ovšem v současné sestavě nehraje nikdo z původních členů, ba co víc, vůbec nikdo, kdo by se v minulosti podílel byť na jediné studiové nahrávce. Ani sám Medlocke nebyl součástí žádného z reunionů, ke kterým došlo po (donedávna by se chtělo říct definitivním) rozpadu v polovině devadesátých let. Ale co, je třeba zahodit předsudky a podívat se na desku „Southern Native“, která vychází dvaadvacet let od poslední nahrávky „After The Reign“.
Shrnout novinku jedinou větou, stačí říci, že ctí tradice. Ty jsou u Blackfoot určitě důležité, protože kapela je pojmem od poloviny sedmdesátých let, kdy debutovala deskou „No Reservations“. Největší úspěch pak dosáhla o pár let později, když se jejich desky jako „Strikes“, „Tomcattin“ a „Marauder“ umisťovali na slušných hitparádových pozicích. Sláva ale postupem let začínala hasnout a dnes už jsou Blackfoot jen kapelou pro znalce a pamětníky. K dobru jim rozhodně lze přičíst fakt, že se nikdy nezaprodali a zůstali věrni svému jižanskému rocku, který v sobě vždy absorboval vlivy blues a boogie. Tohle dodržuje i nová sestava, která je letos doplněna o nového vokalistu Roberta Krasowskiho. Pro něho i pro ostatní členy je „Southern Native“ debutem pro názvem Blackfoot.
Tuhle nezáviděníhodnou zkoušku ale kapela ustála docela se ctí. Na albu je totiž cítit Medlockův vliv, který na celé nahrávání dohlížel. Muzikanti se drží přesných formulí a přestože vpád do desky je velice energický a otvírák „Need My Ride“ má tempo, za které by se nestyděli ani Motörhead, celkově je „Southern Native“ přemýšlivější deskou, která hodně čerpá právě z blues a boogie. Už následující titulní věc směřuje k těmto stylům, i když je stále kořeněna hard rockem. To totiž byla po celou dobu kariéry hlavní deviza Blackfoot a její poznávací znamení. Na rozdíl třeba od stylově spřízněných Lynyrd Skynyrd (jejich součástí byl Medlocke rovněž dlouhá léta) jsou ale Blackfoot dnes klubovou záležitostí, kde se sejde zástup muzikantů, aby se podívali, jak se dělá hudba na špičkové úrovni.
Instrumentálně totiž jsou i ti současní Blackfoot výborní. Stylově jsou jasní, ale i když ten songwritting místy lehce pokulhává, stále se deska drží na jakési kvalitativní mezi, pod kterou nikdy nespadne. Místy sice dojde ke skutečně skvělým místům, jako je baladická bluesovka „Everyman“ nebo „Whiskey Train“, jejíž riff může lehce evokovat slavnou „Are You Gonna Go My Way“ od Lennyho Kravitze, ale jinde zase Blackfoot až trochu nudí. Kapitolou sama pro sebe je určitě závěrečná instrumentálka „Diablo Loves Guitar“, což je exkurz do hudby původních obyvatel Ameriky, ke kterým se někteří členové kapely vždy také řadili.
„Southern Native“ je pro skalní příznivce Blackfoot samozřejmě nutností. Už jen proto, že nikdo asi nedoufal, že tahle deska někdy vyjde. Lze jí ale doporučit i těm, kteří mají rádi gruntovní blues/hard rock. Není to sice žádné přelomové dílo, ale ukazuje, že poctivá práce se ještě úplně nezapomněla. Teď jen záleží na tom, jak se fanoušci kapely srovnají s tím, že už tam neuvidí nikoho, koho znali z minula.
|
