Přestože desky „Headless Cross“ a „Tyr“ měli v Evropě slušný úspěch a v Německu byla kapela stejně slavná jako v dobách klasických alb, Tony Iommi toužil znovu dobýt ztracené pozice v Americe. A to se mu převelice nevedlo. S deskou „Tyr“ se Black Sabbath dokonce ani nedostali do hitparád, z čehož bylo jasné, že styl Tonyho Martina, tedy anglického gentlemana, na zámořské publikum moc nezapůsobil. Iommi měl v hlavě už své plány, ale asi nejvíce dopomohla náhoda. Nejprve oprášil svoje vztahy s Geezerem Butlerem, který s Black Sabbath jako host vystoupil při koncertě v Hammersmith Odeon. Pak se ale Geezerovi, nezávisle na dění v Black Sabbath, ozval Ronnie James Dio, aby si s ním basista střihl nějakou klasickou sabbathovku při koncertě v Minneapolis. Nitky se začaly sbíhat.
Že je Geezer zpět v kapele, znamenalo stop pro Neila Murrayho, který se promptně připojil ke kapele kytaristy Queen Briana Maye. O pěvci zatím nepadlo ani slovo a Tony Martin si stále myslel, že je v kapele. Nikdo se mu neobtěžoval vůbec nic říct, až jednou zavolal jeho manažer s tím, že nemá chodit na zkoušku, protože by na ní nebyl vpuštěn. To už kapela zkoušela s Diem. Jenže vše se zvrtlo a brzy byl opět povolán Martin. Diovi se totiž vůbec nezamlouval bubenický post obsazený Cozym Powellem. S ním zpěvák hrál v dobách svého působení v Rainbow a už tehdy si spolu zrovna nenotovali. „V žádném případě nechci Cozyho shazovat, ale podle mě to není ten pravý bubeník pro Sabbath,“ tvrdil tehdy Dio. Vše se nakonec vyřešili samo. Powell totiž utrpěl zranění při pádu z koně, což jej nakonec vyšachovalo ze hry a otevřelo cestu pro návrat Vinnyho Appice. Tony Martin musel opět pryč a pod hlavičkou Black Sabbath najednou stála stejně sestava, která nahrála desku „Mob Rules“. To už byl pro Ameriku slušný marketingový tah.
Jenže už od začátku bylo jasné, že problémy, které tehdy provázely vydání živáku „Live Evil“, stále nezmizely. Bylo znát, že vše je jen zametené pod kobercem a otevřít staré rány by mohlo být velice, velice jednoduché. Znovuspojená formace začala záhy pracovat na nových věcech. „Nechceme být jako The Who, to znamená nenahrát žádné album a snažit se peníze vydělávat jenom ježděním po koncertech,“ říkával tehdy Butler. Je ale fakt, že s natáčením desky „Dehumanizer“ se začalo skutečně velmi brzy po opětovném setkání. Kapela si podle Diových slov dostatečně uvědomovala, že za dobu, co nehrála spolu, se hudební scéna změnila k nepoznání a že se do popředí dostala řada thrashmetalových formací. Možná i proto Black Sabbath odhodili mystično z desek „Headless Cross“ a „Tyr“ a i Diových sólovek a vše je přímočařejší, tvrdší a riffovější.
Jenže ta společná magie, která Dia spolu se Sabbath provázela v dobách „Heaven And Hell“ a „Mob Rules“ jako by byla s „Dehumanizer“ pryč. Možná to bylo špatnou volbou producenta, možná se nepodařilo dát dohromady dostatek silných věc, ale oproti předchozím dvěma deskám s Tonym Martinem působí album méně výrazným dojmem. Jak po stránce zvukové čistoty (tady je ale nutné podotknout, že mezi „Tyr“ a „Dehumanizer“ došlo k boomu grunge a alternativního rocku), tak po stránce kompoziční. Tím nelze říct, že by se na albu nencházely dobré věci, to určitě ne. Jen jich je tentokrát o něco méně. Jako stěžejní lze určitě označit dvojici „TV Crimes“ a „Time Machine“, z nichž první byla vybrána jako pilotní singl a nakonec se objevila i na soundtracku ke kasovnímu trháku „Wayne´s World“. „TV Crimes“ představuje klasickou hitovku ve svižném tempu, s výborným Diovým refrénem a znamenitým kytarovým úvodem. „Time Machine“ je pak trochu zatěžkanější kousek, který ale má rovněž silné refrénové pnutí.
K podařenějším kouskům lze pak řadit i hymnickou „I“, dvojici slušných, ovšem nikterak objevných „After All (The Dead)“ a „Master Of Insanity“, které by se na takové „Heaven And Hell“ trochu ztrácely, ale tady patří k té lepší polovině. Zmínit lze i baladickou „Too Late“, která místy ukazuje, že spojení Dia a Black Sabbath může být ještě legendární. Pak jsou ale tady skladby typu otevírací „Computer God“, naprosto nevýrazné „Letters From Earth“ a „Sins Of The Father“ a závěrečná „Buried Alive“ (ovšem Diův vypjatý projev je zde fantastický), jenž až zoufale hledají nějaký stěžejní nápad, záchytný bod, ale nevede se to a nevede.
„Dehumanizer“ nezafungovalo úplně na sto procent ani po stránce prodejů. Přestože v Americe dosáhlo čtyřiačtyřicáté pozice v Billboardu, v domovské Británii si vedlo hůř než „Tyr“. I když se zpočátku o turné moc nemluvilo, po vydání desky k němu došlo. Nemělo však moc zastávek, což nebylo po chuti především Diovi. Ten také z kapely brzy zmizel. Iommimu a Butlerovi přišlo totiž pozvání na vystoupení Black Sabbath v Costa Mesa v Kalifornii. Na akci, kterou v rámci svého „No More Tours“ pořádal Ozzy Osbourne. A to byla odpálená rozbuška. Dio, nepříčetný vzteky, odmítl na této akci vystoupit, což ale nebránilo zbytku kapely, aby se dohodla s Robem Halfordem, který právě opouštěl Judas Priest a do Kalifornie se jelo. Byla to jasně hozená rukavice, která uzavřela krátkou kapitolu s Diem a otevřela znovu cestu k dalšímu návratu Tonyho Martina.
|
