Druhý den:
Čtvrtek pro mne začal v rytmu elektro metalu domácích Live Evil. Kapele to šlape a tak trochu mohou být českou odpovědí na Pain. Přesto jejich setu chybělo něco, co by mne úplně strhlo. Každopádně to nebylo špatné vystoupení a na další bych rozhodně šel. Asi jsem hloupý, ale minul jsem jedno z nejlépe hodnocených (dle ohlasů návštěvníků festivalu) vystoupení na Brutalu a to kytarového virtuóza Pliniho. Dostal jsem se až na Obscuru a to byla lahůdka pro každého vyznavače progresivního death metalu. Kapela vsadila především na novou desku „Omnivium“ a člověk si i díky dobrému zvuku mohl užít všechny ty hudební parádičky. A aby té kytarové ekvilibristiky nebylo málo, přišli na podium Animals As Leaders s famózním kytaristou Tosinem Abasim. Nemusím moc instrumentální hudbu (v tomto případě djent), ale Animals zvládli udržet pozornost po celou dobu a jejich set patřil k ozdobám festivalu. Pouhá trojice muzikantů předvedla ohromnou kvalitu a publikum neskrývalo nadšení. Studiově mně jejich hudba tolik nebere, ale naživo dovedou zázraky.
Tam kde Obscura i Animals As Leaders vsadili na hudební harmonie a progresivní cítění, tam The Black Dahlia Murder přišli s rychlostí a důrazem. Jejich show, zahraná s nadhledem, byla plná extrémního death metalu s trochou coreu. Frontman Trevor Strnad je taková zajímavá postavička, týpek nerudovského vzhledu, avšak s velkou energií a kvalitním growlem poháněl celý koncert a nechyběly ani různé srandičky. Škoda, že v druhé půlce už se jejich skladby slévaly v jednu, především proto, že kapela vsadila na ultrarychlé písně s hromadou blast beatů. Své příznivce však musela rozhodně potěšit.
Jedním z největších taháků letošního Brutalu pro mne byl Ihsahn. Tenhle norský všeuměl ze začátku koncertu poděkoval Leprous za zapůjčení nástrojů, protože ty jeho zůstaly na letišti. Set Ihsahna byl jako jeho hudba – tedy avantgardní. Hrál hlavně z nové desky „Arktis“ a spíš se pohyboval ve středním tempu a působil až hard rockově. Když však zrychlil, hned ožilo i publikum. Bizarně pak působil téměř popový hit „Pulse“ uprostřed show, který byl však nejlepším momentem celého setu. Ihsahn střídal těžké progresivní skladby s těmi posluchačsky vděčnějšími a já osobně bych uvítal, kdyby hrál ještě o hoďku déle, protože teprve se závěrem koncertu jsem měl pocit, že se vystoupení rozjelo do té správné nálady. Nejen na straně vystupujícího, ale i diváků.
Eagle:
O půl deváté se rozezněl old school thrash v podání Exodus. Kapela vsadila na osvědčené hity z prvních desek, takže fanoušci museli být spokojení. Trochu mi chybělo víc skladeb z povedeného posledního alba – zazněly pouze „Blood In, Blood Out“ a „Body Harvest“. Frontman Steve Souza strhnul všechny skalní fanoušky, bohužel chyběl Gary Holt, který má závazky se Slayer, a tak ho nahradil již tradičně Kragen Lum.
Čtvrtečními headlinery a dle mého i celého festivalu byli Gojira. Tahle kapela vyrostla v monstrum, které umí velké show a i přes svou extrémnost se vyloženě hodí na velké stadiony. Gojiře nechybí nic. Jsou tvrdí, hráčsky precizní a mají i chytlavost a potřebnou hitovost. Mají naprosto osobitý styl.
Jednak je Joe Duplantier zpěvák s jedinečnou barvou hlasu (řev nebo čistý zpěv) a riffy Gojiry si s nikým nespletete. Je to progresivní metal? Je to groove nebo death? Ne, je to Gojira. Joe se omluvil za nachlazení, ale na jeho hlase to nebylo znát. Kapela byla i vizuálně skvělá. Choreografie světel a pohybů kapely byla prostě výtečná. Rovněž zvuk měla skupina možná nejlepší ze všech. Mohutné riffy se zakusovaly do posluchače a každá skladba dokázala naprosto strhnout. Hrálo se ze všech desek, přičemž i ty nové „Stranded“, „Silvera“ a „Only Pain“ fungovaly na jedničku. Gojira se ukázala v tom nejlepším světle a patří v současnosti mezi to nejlepší, co může metal nabídnout.
Z Gojiry rychle, velmi rychle na Metalgate stage, kde začínali Dark Tranquillity. Ano, i takhle velká kapela hrála na tomto „vedlejším“ pódiu. Lidí bylo tolik, že jim byl stan malý (to se opakovalo i u jiných kapel hrajících zde). Vystoupení to bylo fantastické. A to i díky publiku, které vytvořilo naprosto elektrizující atmosféru. Neustále vyvolávalo jméno kapely a zpívalo skladby s ní. Sami Dark Tranquillity z toho vypadali upřímně nadšení a jejich výkon to snad i nakoplo do naprosté dokonalosti. Skvělé nasazení, energie a setlist plný hitů. Kdyby hráli ještě hodinu, pořád by měli co nabídnout. Jejich melodický death metal je velmi pestrý a i když se dostalo na skladby z většiny desek, pořád by člověk mohl říkat, že chybí ještě ten a ten hit. Zvuk byl zezačátku výborný, poté však na jednu chvíli vylítla do nepříjemné hlasitosti jedna z kytar a i když se pak zvuk srovnal, nebyl už tak skvělý jako z počátku setu. I tak hodnotím hodinu s Dark Tranquillity jako to nejlepší, co jsem na Brutalu zažil.
Hromada lidí, která pak šla z koncertu, prakticky zablokovala průchod Octagonem. Chtěl jsem se podívat na japonské náladotvůrce Mono, kteří hráli na Oriental Stage, ale byl problém se na ní vůbec dostat. Na chvilku jsem se tam probojoval, ale masa lidí nedovolila zaujmout nějaké slušné místo a mít na koncert klid. A hudba Mono klid vyžaduje. Z mého pohledu je tedy Oriental stage pořád ne úplně vyřešená, protože se zde často kumuluje hromada lidí a tvoří neprostupnou bariéru skrze Octagon.
Eagle:
V závěru dne se představili i metalcoroví Parkway Drive, kteří dorazili na festival s podporou několika kamionů. Show to byla parádní a do poslední vteřiny sladěná se všemi efekty. Frontman Winston McCall si publikum podmanil hned ze začátku a až do závěrečných tónů „Home Is for the Heartless“ mu dav zobal z ruky. Kapela vsadila především na písně z posledního alba, přičemž nechyběla ani nejnovější bonusovka „Devil´s Calling“, ke které australská skvadra natočila před měsícem klip nebo klidnější a atmosférická „Writings on the Wall“. Za poslední dvě alba Parkway Drive vyrostli ve velkou kapelu a hned vedle Gojiry šlo o nejprofesionálnější vystoupení nejen tohoto dne.
Octagon jsem obešel a vydal se podívat na nejodvážnější experiment v programu. Tím byl francouzský Perturbator. DJ hrající temnou podobu elektronické hudby předvedl velmi pěknou světelnou show a samotná hudba připomínala synth hudbu osmdesátých let. Rozhodně Perturbator nenudil, ani neurazil. Jeho set měl energii a byla legrace sledovat metloše, kterak trsají na tenhle druh hudby. Jako oživení festivalu fungoval tenhle koncert velmi dobře. Závěr dne pro mne představoval opětovný výlet do „stanu“ na Leprous. Norští progresivní metalisté měli zpoždění. Ale to zdědili už po předchozích Mithras. Nicméně Leprous divákům čekání bohatě splatili skvělým vystoupením. Především výkon zpěváka a klávesisty Einara Solberga (hostoval i v jedné písni v Ihsahnově setu) bral dech. Leprous si s diváky hrají. Hudba se chvílemi jakoby zastaví, ale poté opět rozjede do vesmírných krás a především refrény skladeb zůstávají dlouhou dobu v hlavě. Tím byla polovina festivalu pryč a nezbývalo, než se těšit na zbývající dva dny.
|
