DISHARMONIC FIELDS - Devil´s Weapon Shot
Dnešní díl bude do značné míry tematický. Každá ze tří kapel do své tvorby totiž vedle poweru pumpuje obrovský podíl heavy metalu a v jednom případě dokonce thrashe. Začneme brazilskou partou Disharmonic Fields, která letos vydala druhou studiovku „Devil´s Weapon Shot“. Jak název kapely nebo obal desky napovídá, tihle pánové „don´t fuck around“. Tady nepůjde o „happy happy“ výkřiky nebo lov draků, ale vážná a pocitově skličující témata. Nutno říct, že hudba tuto lyrickou osu věrně doplňuje a z repráků začnou po spuštění alba brzy vanout temné opary melancholie. Základem jsou hutné riffy a důraz na dramatickou stavbu skladeb, což se daří zejména u minutově velkorysých kompozic „Don´t Believe A Word Of Fate“ a „The Day After Tomorrow“. S tím úzce souvisí skutečnost, že album Brazilců není záležitostí na jeden poslech, je mu nutné věnovat více času, který dovolí dostatečný průnik do autorské strategie, jež kromě heavy a power metalu koketuje s thrashem i modernou, přičemž se nejednou uvolní a umožní svobodný průnik melodické vyhrávky nebo vokální linky. Zpěvák Nelson Küster Jr. vůbec patří mezi velká lákadla kapely, jeho charismatické hrdlo dodává písním potřebný tah a důstojnost. Za vrchol lze považovat song „The Night Defies You“ s chytrou a v rámci desky zároveň nejchytlavější strukturou. Rýpnout si oproti tomu můžeme do některých skladeb s nižším podílem tvůrčí nápaditosti (např. US power metalem načichlý kus „Nonsense Of Life“), celkově přece jenom dlouhé stopáže (s bonusem téměř hodina) a také do průměrnějšího ozvučení, které snižuje výslednou známku o půl bodu.
6,5/10
YouTube ukázka - Roots Of Evil
Yuri FULONE - In The Steel You Can Trust
Také v případě druhé recenze setrváme v Brazílii. Yuri Fulone je projekt pojmenovaný po svém jediném členovi, jenž je kromě skládání veškeré hudby schopen zastat kytaru, klávesy i baskytaru. Doposud vydal tři EP, které spojil dohromady na letošním debutu „In The Steel You Can Trust“ (a přidal bonusovou skladbu „Asking The Wizard“). Tento archaický název je celkem odstrašující a už jeho přečtení mi na tváři automaticky rýsuje několik vrásek. Při spuštění alba ale rychle mizí, protože Yuri se sice vyžívá v tradicionalistických metalových klišé, zároveň však dokáže být nápaditý a tóny okořenit příjemně odlehčenými vlivy. Podstatným prvkem jsou kupříkladu hymnické klávesové motivy a symfonické samply, které okřídlují heavy-powermetalovou zeminu. Potěší občasný folkově skočný prvek („The Time Of The Sword“) nebo barokní honosnost („Medieval Banquet“). Autor svoji hudební vizi doprovází středním tempem, o rychlost zde nezavadíme, což je trochu škoda, prospěla by někdy až příliš táhlému obsahu. Lépe si každopádně vedou první dvě třetiny alba, seskupené z posledních dvou EP „The Blacksmith“ (2014) a „In The Steel We Trust“ (2016), kde vyniká song „Rowing“ se straťáckým podkladem a citem pro vnitřní gradaci písně, potažmo track „Warrior´s Return“ s ostrými riffy, chytlavými vyhrávkami a dickinsonovsky vypjatými zpěvy. Závěrečná část, tvořená debutovým kraťasem „When The Sky Meets The Earth“, je poznamenána horším zvukem, ale i jistou hudební „jalovostí“, v níž je patrné, že Furlone teprve hledal svoji autorskou cestu. Z celkového pohledu jde o obstojnou desku s několika povedenými momenty, která ustojí srovnání s produkcí známějších evropských spolků.
6,5/10
YouTube ukázka - The Blacksmith
CHARRED WALLS OF THE DAMNED - Creatures Watching Over The Dead
Americká smečka Charred Walls Of The Damned (vážně nebyl po ruce méně krkolomný název?) by se dala s určitou mírou velkorysosti označit za hvězdný projekt. Vždyť sestavě vévodí zpěvák Tim „Ripper“ Owens (ex-Judas Priest), metalovým fanouškům bude ale jistě známé i jméno baskytaráka Steve DiGiorgia (ex-Death, Testament), možná také bicmena Richarda Christyho (ex-Iced Earth, ex-Control Denied), který celou záležitost vymyslel, zároveň píše texty a většinu hudby. Při jejím popisu ale malinko půjdu proti všeobecně oslavnému proudu. Amíci ve své tvorbě prezentují potenciálně atraktivní mix heavy, thrash a power metalu, zhruba v poměru, kterým to činí jejich krajané Iced Earth. Porovnám-li ale nejlepší desky této legendy s novinkou Charred Walls, nenalézám pro dnes hodnocenou partu mnoho lichotivých posudků. Chybí mi nejen drive Shafferovy kapely, ale hlavně jeho autorské fígle a vychytávky. Srovnání je možné toliko na vokální pozici (aby také ne, když Owens ve „Zmrzlé zemi“ svého času figuroval), ostatní složky značně pokulhávají, a to i v případě, že se oprostíme od srovnání s Iced Earth a budeme je posuzovat ve vztahu k všeobecně uznávané špici.
Stranou ponechme řemeslnou složku, ta je z logiky věci na mistrovské úrovni. Pokud se však hudebního tahu týká, ani po několika posleších jsem si nebyl schopen k albu najít cestu, a to přesto, že kypí instrumentální vrstevnatostí, houževnatostí (Suecofova kytara téměř neustále sóluje) a žánrovou variabilitou. Možná je na vině příliš plochý zvuk z produkční dílny kytaristy kapely Jasona Suecofa, který brání písním ve větším rozletu, stejně jako důrazu. Každý z devíti songů disponuje zajímavými momenty, je nutné ocenit skladatelskou lehkost, jež dokazuje radost z tvoření, stran zábavy se ale pohybují na mírně vzrušivé úrovni typu posledních řadovek Megadeth nebo Artillery, což znamená něco jako kvalitně odvedenou rutinu s minimálním přesahem. A to je – s ohledem na velikost čtyřčlenného osazenstva – prostě málo.
6,5/10
YouTube ukázka - The Soulless
|
