Už od revoluce bývá zvykem, že každé album, které Katapult vydá, se stane trnem v oku hudebních kritiků a tahají se ty nejnižší známky, popřípadě se stále zdůrazňuje kytarové neumětelství Oldy Říhy a jednoduchá, až primitivní hudba. Úkolem této recenze ale nebude opět předestírat dávno vyřčené, stejně jako jejím úkolem nebude zpochybňování úlohy Katapultu na normalizační rockové scéně, kdy jejich hudba patřila k tomu nejpopulárnějšímu (tím ale nelze rozumět nejlepšímu), co v tuzemsku tehdy bylo. A nelze také Říhovi a jeho partě upřít, že měli skutečně pár velkých hitů, jenž měli dopad i mimo učňovskou mládež, z které zejména se rekrutovali fanoušci Katapultu.
Říhovi se rozhodně nedá upřít celoživotní snaha a vytrvalost, se kterou stále vede svůj Katapult. Vzdoruje nepřízni osudu, smrti několika svých spoluhráčů, skrz naskrz rýpavé kritice a proto přichází opět s novou deskou. V pořadí kolikátou je vlastně jedno, stejně tak jako je úplně bezpředmětné uvažovat o tom, jak by „Kladivo na život“ mohlo asi tak znít. Nemění se nic u AC/DC, proč by mělo u Katapultu? Takže je jasné, že „Kladivo na život“ obsahuje pár kolovrátkových tříakordovek, omšelých textů a křivých kytarových sól. To bylo pro Katapult charakteristické dlouhá léta, nemění se to ani teď. Spíše už jen ubývá energie a nápadů.
Ano, „Hlupák váhá“, „Půlnoční závodní dráha“, „Až“ nebo „Lesní manekýn“, to byly věci, které sice obsahovaly výše zmíněné atributy, ale přece jenom měly i energii, na tuzemské normalizační poměry velmi dobré texty a jakousi radost z hraní. To všechno ale Katapult už dávno ztratil a nová deska je toho jasným důkazem. Vše totiž vystupuje na povrch v celé nahotě, ohlodané na kost a ještě chudší, než tomu bylo kdy dříve.
Desku si lze rozdělit na skladby vcelku poslouchatelné, špatné a nakonec i ty hluboce ostudné. Mezi vcelku poslouchatelné patří určitě „Smysl života“, která sice má více než šest minut, což je při instrumentální vybavenosti Katapultu veliká odvážnost, ale přece jen tahle skladba není až tak úplně špatná a posluchač si při ní vzpomene na starý Katapult. Docela se dá i bluesová „Buldozer Stalinec“ a docela svižná „Všichni svatí“, která rovněž připomene zlatou éru kapely. S přimhouřením obou očí se nakonec dá i závěrečná „Čím starší, tím mladší“, kde má cenu však jen Říhův text, protože instrumentálně je úplně vedle.
Hůř je na tom titulní věc, kde zatahá za uši divně sezpívaný refrén a bluesová „Osobní“ opět naráží na omezené hráčské možnosti, protože skladba je vystavěna pouze na základním riffu, kterému chybí určité (jakékoliv) zpestření. A nakonec jsou tu „To všechno odnes čas“, úplně katastrofální pokus o jakýsi country/rock n`roll, což by se tolerovalo někdy na konci padesátých let od pásků v dejvických garážích, ale dnes…? „Pivní stíny“, to už je úplná katastrofa, navíc rozprostírající se opět na ploše větší než šest minut.
„Kladivo na život“ je tedy takové, jaké se čekalo. Prostě, dobrá deska to není. Možná je i o fous horší než šest let staré „Radosti života“. Ale nakonec známku si zaslouží stejnou. Dát totiž Katapultu dvojku by bylo přece jen trochu přes čáru, ale jen díky tomu, co dříve znamenali a že se jim v minulosti přece jen sem tam něco povedlo.
|
