Po turné k „Straight Between The Eyes“ si Rainbow na britských ostrovech libovali v pozici dobře zapsaných rockových stálic, které sice nemůžou až tak úplně konkurovat mladým vlkům, jenž najednou vyvrhlo dělnické podhoubí největších anglických měst, ale na které je spoleh, že vždycky přijdou s porcí kvalitní hudby. Přestože se už nějakou dobu šuškalo o tom, že by mohlo dojít k obnovení klasické sestavy Deep Purple, zpěvák Ian Gillan však mezitím nastoupil k Black Sabbath a všem spekulacím udělal přítrž. Další deska Rainbow byla proto nasnadě, i když znovusetkání s bývalými spoluhráči bylo pro Blackmorea rovněž lákavé. To i s hlediska finančního, protože nahrávací společnosti nabízeli za comeback Deep Purple nemalý obnos.
Sestava opět doznala drobné korektury, když kapelu opustil bubeník Bobby Rondinelli, na jehož místo Joe Lynn Turner přivedl svého známého Chucka Burgiho. Apropó Turner… Jeho pozice po dvou vydařených albech byla v kapele už tak silná, až Blackmoreovi pomalu tento zpěvák, kterého si sám vybral a v dobových rozhovorech jej stavěl na vyšší úroveň než Gillana či Dia, začal lézt na nervy. Přesto se do skladatelského procesu další desky pustil právě s ním, čímž na vedlejší kolej odstavil Rogera Glovera, který ale přece jen nakonec zůstal v producentském křesle.
Pro nahrávání si tentokrát Rainbow vybrali opět Sweet Silence Studios v dánské Kodani, kam se kapela odebrala začátkem léta 1983. „Bent Out Of Shape“ zachytila kapelu v jakési udržovací fázi, protože Blackmore, soudě podle toho, co tehdy ventiloval do tisku, ještě o obnovení Deep Purple tak konkrétně neuvažoval. Sice se mluvilo o turné, ale celkově dával spíše přednost Rainbow. Jenže těm jako kdyby trochu docházel dech. „Bent Out Of Shape“ sice není průměrná nebo dokonce špatná deska, ale už je na ní slyšet jasné přešlapování na místě a absolutně nulová progrese. Deska totiž navazuje na své dvě předchůdkyně, ale občas už si člověk řekne, že už je toho trochu přes čáru.
I tentokrát ale kapela dokázala vyplodit hit, který navazoval na „Stone Cold“ a „I Surrender“. Jmenoval se „Street Of Dreams“ a je samozřejmě největším tahákem desky. Ta startovala trochu opatrněji než její předchůdkyně a proto otvírák „Stranded“ není na poměry Rainbow ničím významným. To spíše zaujme následující „Can`t Let You Go“ s intrem v podobě klavírních varhan, které zkomponoval klávesista David Rosenthal. Ovšem co je kromě „Street Of Dreams“ na desce nejcennější, jsou dvě Blackmoreovi instrumentálky, jeho vlastní „Anybody There“ a adaptace „Snowman“ od anglického skladatele Howarda Blakea pro stejnojmenný animovaný film z roku 1982. Právě zde se opět projevuje Blackmoreův jedinečný cit pro skladby tohoto typu, kde se jeho kytara proplétá různými zvukovými zákoutími o stupeň výše nad ostatními nástroji.
Ani zbytek desky není špatný, protože skladby jako „Desperate Heart“ a „Fire Dance“ určitě mají svou vnitřní sílu, ovšem vše už je moc předvídatelné. Přesto se úspěch (alespoň v Británii) dostavil a především díky skladbě „Street Of Dreams“ to deska dotáhla na jedenácté místo hitparády. Úspěšné bylo rovněž i turné, které zasáhlo celý starý kontinent a skončilo v březnu 1984 v Japonsku, kde jako vrcholové číslo předvedl Blackmore titulní věc z „Difficult To Cure“, tedy Beethovenovu devátou symfonii, s klasickým orchestrem za zády. Ale to už bylo jasné, že je po všem. Horečné snahy o znovuzrození klasické sestavy Mark II Deep Purple konečně slavily úspěch a pomalé postrkání Blackmorea a Gillana, dvou nesmiřitelných kohoutů na jednom smetišti, k sobě, se najednou zdálo reálné. Už chybělo jen oficiální prohlášení a za Rainbow se na dlouhých dvanáct let zavřely dveře.
|
