Když v roce 1987 nastupoval zpěvák Ladislav Křížek do ostravského Citronu, bylo to logické spojení toho nejlepšího, co tehdejší česká rocková a metalová scéna mohla nabídnout. Jasná jednička na trhu, která natočila první metalovou (dnes ale „Plni energie“ vnímejme jako hardrockové album) desku a dravý zpěvák s nevídaným rozsahem a drajvem. Výsledkem, jak každý dobře ví, byla deska „Radegast“ (tady se dá mluvit o prvním metalovém díle), jasný milník české tvrděrockové tvorby. A navíc, „Radegast“ do dnešních dnů nepozbyl nic ze své síly, majestátnosti a faktu, že právě tady dosáhl Citron svého vrcholu, který je uznávaný nejen u nás, ale i v rockových kruzích v Evropě. Proto bylo vcelku logické, že po smrti původního zpěváka Stanislava Hranického a loňském rozkolu sestavy oslovil kapelník Radim Pařízek znovu právě Křížka. V tu chvíli nejen že se vrátil duch „Radegasta“ (nic naplat, tvář skupiny vždy dělá zpěvák), ale do žil Citronu jako kdyby se nalila nová krev.
To ukázalo i turné a dvě ochutnávková EP „Rebelie“, na kterých se nakonec sehrála i nová sestava. Obě EP také ukázala, kam vlastně Citron bude směřovat a že už je definitivně zapomenuta ne úplně vydařená poslední deska „Bigbítový pánbů“, která působila dojmem důchodcovského rocku. Na ten se už v současném Citronu nehraje. Je to rozhodně dané tím, že se vrátil po letech Křížek, protože on je prototyp metalového zpěváka, na rozdíl od bluesrockově založeného Hranického a také tím, že sestava Citronu se omladila a hned trojice mladých hráčů má potřebu dokázat, že i oni mají právo stát na pódiu po boku legend.
Můžeme negativně hodnotit mediální masírku, která Citron od návratu Křížka nepřetržitě provází, ale při podobných návratech je něco podobného v zahraničí běžné a člověku to vlastně ani nepřijde, že v těchto dnech, kdy vychází i nová Metallica, je skoro celá planeta vytapetována tlemícím se Ulrichem nebo Hetfieldem. I u Citronu se nějakou dobu mlžilo, nějakou dobu slibovalo, až nakonec, v souvilosti s turné „Souboj rebelů“ je nová deska tady. V co nikdo nikdy nedoufal, po skoro třiceti letech se fanoušek této ostravské legendy dočkal desky, která má ambice navázat na samotného „Radegasta“.
S tím navazováním je to ale těžké. Když vyšel „Radegast“ byla naprosto jiná doba. Metal byl v rozpuku, prakticky na svém vrcholu, muzikanti byli mladí. Stejně tak i fanoušci, kteří stále žili v Československu, kam se zahraniční muzika dostávala jen velmi těžko. Proto, když vyšel „Radegast“, byla to událost, ze které fanoušek žil celý rok. Dnes je všechno úplně jinak. Na člověka se nová muzika valí ze všech stran, každý den, každou hodinu, že jen tak tak dokáže vstřebávat stále nové a nové informace. V tom to má „Rebelie Rebelů“ v porovnání s „Radegastem“ mnohonásobně těžší. A ani heavy metal už dnes není tak masovou záležitostí…
Proto k „Rebelii Rebelů“ nepřistupujme jako k pokračování alba o slovanském bohu. A že se nebude jednat o staromilskou nahrávku, ukázala právě už zmíněná EP. Ta odtajnila čtyři skladby, o kterých už dopředu bylo jasné, že se objeví na regulérní desce. Hned první, titulní „Rebelie Rebelů“ novinku také otevírá. Je jí sice vyčítána až možná přehnaná inspirace kytarového riffu u „Man On The Silver Mountain“ od Rainbow, ale když si člověk pomyslí, jak na desce „Hail To The King“ Avenged Sevenfold brutálně vykradli Metallicu a celý svět jim k tomu tleskal, musí nad tím jen mávnout rukou. Důležitý je zde refrén a příval energie, který s sebou přinese. Dvojka „Kain a Ábel“ je pak zbrusu novou, předtím neslyšenou skladbou, která celou atmosféru ještě více zahušťuje. Citron nikdy nezněl tak tvrdě a moderně, ovšem přitom si zachovává svou tvář specifickým zachováním melodií. Možná na prvních pár poslechů zaskočí Křížkův vokál, kdy ve frenetických výškách nezní jeho klasicky čistý hlas, ale spíše evokuje projev Roba Halforda v období „Painkiller“ nebo debutu Fight. „Následující „Jednou“ nastavuje jednu z modernějších tváří Citronu, kde je cítit vliv mladých hráčů a opět překvapí Křížek, který tíhne k Halfordově projevu, ovšem místy sjede skoro až do murmuru. Od něho v minulosti takřka neslýchané a odvážné. Velice odvážné…
„Píseň ztracených“ už ale tepe na klasickou citronovskou notu, kdy je na hony cítit tradice této ostravské party a která má fanoušky, na které by přece jen „Kain a Ábel“ a „Jednou“ byly moc velkým kusem moderny, opět uklidnit a ukázat, že v táboře Citronu je v současné době všechno v naprostém pořádku. K těm tradičnějším věcem pak můžeme zařadit i „V řetězech spoutaní“, která textem i melodiemi odkazuje na legendární skladbu „Ocelové srdce“. Tato skladba je přesně tím typem, který příští rok bude jasnou koncertní tutovkou na českých festivalech. „C`mon“ je opět soudobějším kusem muziky (úvodní kytarový nájezd evokuje v první chvíli „Rock Is Dead“ od Marilyn Manson), který by si člověk dokázal představit na další desce Kreysonu (jestli k ní někdy dojde…) a to jak po hudební i po textové stránce.
Pomyslnou druhou polovinu otevře už dříve zveřejněná „Na křídlech andělů“, pohybující se v intencích „Honu na Bluda“ nebo „Setkání s Radochem“. Je další koncertní tutovkou, kteroun umocní i mnohahlasý sbor na konci skladby. Na druhou stranu „Hodina dvanáctá“ je spíše tím méně výrazným kouskem, který zase více pošilhává po tradičním citronovském zvuku. Zato balada „Schoulená“ je jedním z vrcholů desky. Výborný, hvízdaný úvod se rozprostře do klasické křížkovské balady, která ale odhodila klišé, jimiž některé jeho skladby toho typu trpěly, a díky naprosto skvostnému, funkčně použitému klavíru v refrénu může tato skladba hrdě stát vedle „Už couvám“, „Už zase mí scházíš“ a koneckonců i vedle té „Vzdálené“.
Závěr desky se v „KarmaGetOn“ rozjíždí trochu křečovitě (opět připomene Marilyn Manson nebo v tomto případě i Roba Zombieho), protože tato položka je určitě nejméně výraznou na celé, jinak vzácně vyrovnané kolekci. Než dojde k velkému finále, představí se v roli hostující vokalistky ještě Tanja se skladbou „Má zpověď“. Zde je nutno podotknout, že pro její sytý, do bluesu zabarvený hlas, určitě lépe sedí jiný typ skladeb než ty, kterými se prezentují soudobé „frontwoman kapely“. Kdyby volba padla na jasnou hitovku „Jsem posedlá“ z „Rebelie Vol. 1“, byl by to bezesporu mnohem lepší tah. Jenže pak je vše zapomenuto. „Supi se slétají“ a mohutný finiš v těch nejčistších citronovských kolejích. Kdyby nikde jinde na desce, tak právě zde je cítit dotyk majestátního „Radegasta“ a velký příslib do budoucna.
„Rebelie Rebelů“ tak bezesporu startuje novou etapu v životé této ostravské legendy. Klaní se části své minulosti (té z konce osmdesátých let), ale díky tomu, že se dnes píše úplně jiný letopočet, zní mnohem soudoběji. Tohle album je určené jak starým fanouškům, které loňský rozkol sestavy neodradil, tak má sílu přesvědčit jednak ty, jenž se od kapely ve zmíněném období odvrátili, tak i ty, kteří nad Citronem hůl zlomili už dávno.
|
