„Rád spolupracuji s různými muzikanty, není pro mě nutné mít stálou sestavu, chci dát příležitost novým hráčům, aby se mohli posunout dál v jejich kariéře.“ To je vysvětlení frotmana kapely Billyho Milana k tomu, proč na každé dlouhohrající studiovce M.O.D. figuruje jiné osazenstvo. Jde samozřejmě o jeden úhel pohledu, několik hudebníků, kteří s Milanem spolupracovali, by zřejmě přišlo s malinko jiným a méně lichotivým vysvětlením. Nicméně je pravda, že se v Billyho společnosti vždy pohybovali zajímaví lidé, při tvorbě třetí řadovky to byl kupříkladu bicmen Dave Chavarri, jenž měl nejspíše velmi klidnou povahu, neboť s principálem M.O.D. vydržel až do roku 1997 (když pro kapelu namlátil rovná tři alba), aby posléze zasedl na bubenické štokrle u Pro-Pain. Zajímavě byl obsazen také kytarový post, na nějž se po několikaleté pauze vrátil Tim McMurtrie, jenž stál u zrodu M.O.D. No a baskytary se chopil Billy osobně.
Měl na to ostatně průpravu ze svých mladistvých let ještě před připojením k S.O.D. Když mu např. tenkrát Scot Ian volal, zdali se k této partě nechce připojit, považoval za samozřejmé, že jde právě o čtyřstrunný post. Předák Anthrax měl ale pro Milana přichystanou vokální pozici, nicméně Billy si na baskytaru myslel nadále, a proto se jí při tvorbě fošny „Rhythm Of Fear“ zase s radostí chopil. Jisté každopádně je, že také na Billyho (který si v té době vsadil do svého jména přezdívku "Mosh") dolehla bouřlivá situace počátku devadesátých let, kdy se vlády postupně (a naštěstí dočasně) ujal grunge. Netýká se to ovšem podlehnutí této trendařské vlně, ale spíše vyhecování a nasrání „anti-metalovým“ vývojem, které vedlo k odklonu od víceméně optimistického vyznění prvních dvou alb M.O.D. a nástupu tvrdší tonáže, v níž se stala dominantní hardcorová škatule.
To má za následek značně agresivnější feeling alba, včetně Milanova vokálního projevu, který se dokonce v několika momentech pouští do čistokrevného rapování. Dle mého názoru jde o reakci na úspěšnou kooperaci Anthrax s Public Enemy (viz song „Bring The Noise“), nutno dodat, že stejně povedenou. V úvodní položce „Objection/Dead End“ je koketerie s úsečnými frázemi ještě nesmělá, v následující prdě „Get Up And Dance“ se do toho Billy již vrhne naplno a výsledkem je parádní song, který pohlcuje nejen Milanovým nasazením, ale také další várkou chytlavých a vysoce zábavných riffů. Kus „Step By Step“ po dráždivém nájezdu pohltí těžké thrashové kytary, zajímavě však působí krátké vnesení grungeových vokálů, jež je pravděpodobnou parodií na celosvětovou popularitu tohoto žánru.
Nakažlivé rapové štěky prostoupí houpavou položku „Rhymestein“, a po krátkém punk´n´rollovém intermezzu
„Minute Of Courage“ přijde další hardcorový masakr „Irresponsible“.
„Override Negative“ nabídne ojedinělé prvky v podobě sjízdnějších melodií, včetně těch sborových (o doprovodné vokály se na tomto albu starala slušná řada hostů) a kytarového sóla, závěr díla se pak nese ve znamení ještě vyšší akcelerační intenzity, jejímž výsledkem je vrcholná dvojice písní „I, The Earth“ a „Intruder“, u kterých je opravdu těžké setrvat v klidové poloze, šťavnaté riffy a adrenalinová rytmika doslova řvou po rezonanci vyjádřené očistně neurvalými pohyby. O mnoho pozadu však nezaostávají ani poslední dva štychy „Jive Time Timmy´s Revenge“ (s groovy vlněním nebo táhlou mezihrou) a „Rally (NYC)“ s další sborovou infuzí. Nadupané představení desky „Rhythm Of Fear“ jen těsně přesáhne půlhodinovou hranici, díky čemuž se nerozpadne celková dynamika a pocitová soudržnost nahrávky, kterou výrazně podporuje hutný a do dnešních dnů nezastaralý sound. Do značné míry sice vymizel dřívější nadhled (o zábavné texty zde nezavadíme), mě osobně však ostřejší tvář M.O.D. baví ještě o chlup víc, než obecně vychvalovanější fošny „U.S.A. For M.O.D.“ a „Gross Misconduct“.
|
