Dnes již zřejmě nejznámější španělská symfo-gotická kapela Diabulus In Musica plní normy a tak, jak je u nich od počátku této dekády zvykem, přichází každý sudý rok s novým albem. Poté, co před třemi lety provedli klávesák Elso Gorka a zpěvandule Zuberoa Aznárez personální rekonstrukci kapely a s novým osazenstvem nabídli albem „Argia“ dosud jednoznačně nejlepší nahrávku své diskografie, nebylo na tento počin snadné navázat. A přes to, že novinka „Dirge For The Archons“ se tváří jako velice ambiciózní záležitost (anebo možná právě proto), Diabulus In Musica se vydali na cestu z kopce dolů a vrátili se takřka na začátek. Paradoxně za to může skutečnost, že Diabulus In Musica chtějí znít světově. Vsadili na orchestrace, symfoničnost, operou zvonící berličky, efektní sbory (inu, dělá to tak řada kapel a příkladů, že to funguje, je dost) a takřka u toho pominuli svojí přirozenost. A když najednou forma vítězí nad obsahem a Diabulus In Musica zní víc jako Epica než jako Diabulus In Musica, a to vše bez toho, aby v téhle póze nabídli zapamatovatelné melodie, je najednou něco jinak.
Na snahu o košatost-přeplácanost (nehodící se škrtněte) nejvíc doplácí Zuberoa. Na minulé desce předvedla, že její hlas umí být velice pestrý a podmanivý nástroj, na té aktuální to spolehlivě potvrzuje (jen časté výšky bych možná krotil, chyba není v technice, ale čistě ve výsledném pocitu) a je hrozná škoda, že na aktuální desce na ní průběžně kapela hází sborově symfonickou deku, pod kterou se její kouzlo leckdy zakryje. Já vím, že to takhle ve světě frčí, jenže proč musíte žolíka ve vlastních řadách tlumit tím, že se mermomocí cpete do davu?
Leccos naznačí již krátké intro „Battle Of Atlantis“ a vše plně odhalí následná „Earthly Illusions“. Její úvodní tóny sice mohou navnadit až určitou neurvalostí, podobně agresivně Diabulus In Musica otvírali i minulou desku, takže tady díky působivému kontrastu chorály ještě nevadí, obzvlášť, když Zuberoa zní velice civilně a smyslně. „Marble Embrace“ překvapí využitím elektroniky, tradiční je pak už sporadické využití Gorkova chropotu. Zuberoa tlačící se do výšek najednou zevšední a tohle je jedna z prvních melodií, kde se hraje víc na orchestrální efekt, než na nápad. Chytlavé klávesy a Zuberoino stopování ledové královny v „Crimson Gale“ opět díky sytě a adrenalinově znějícímu spodku má něco do sebe, následující „Ring Around Dark Fairies` Carousel“ pak nabídne jeden z prvních vrcholů alba – díky elegantně lascivnímu šantánovému motivu a plně rozvinuté teatrálnosti (tohle je skladba, která by mi dokonale zapadla do reportoáru Tarji Turunen) Diabulus In Musica šikovně koketují s bizarním světem Tima Burtona. S druhým vrcholem se pak kapela vytasí chvíli před koncem – romantika s lehce folkovým nádechem a hlavně naprostá přirozenost a civilnost, umožňující vyniknutí zpěvaččina podmanivého hlasu. A díky tomu, že tahle poloha je ve druhé polovině alba přece jen častější, než okázalé orchestrace, dávají Diabulus In Musica do příštího kola naději, že úplně neujedou na chlubení se cizím peřím.
Nechápejte předchozí řádky špatně, z pohledu nabídnutého menu není „Dirge For The Archons“ rozhodně žádný propadák, příznivci gotického metalu s na špičkách stojící křehkou kráskou, kteří mají v oblibě efektní, líbivý, vypucovaný a leckdy až nabubřelý kabát (a vůbec bych se v letošním roce vůbec nebránil takřka rovnocennému porovnání právě s Epicou) zklamaní rozhodně nebudou. Jen při té hře na efekt Diabulus In Musica pozapomněli na svoje vlastní já a na místo jeho zdůraznění ztrácejí osobitost. Což pro mne určité zklamání skutečně představuje.
|
