Co asi pro Phila Campbella znamenala smrt Lemmyho Kilmistera na sklonku loňského roku není třeba rozebírat. Osud jej totiž připravil nejen o práci, protože zároveň s Lemmym na věčnost pochopitelně odešli i Motörhead, ale i o přítele, se kterým v jedné kapele strávil třicet let. Naštěstí jak Campbell, tak jeho parťák, bubeník Mikkey Dee (mezitím zakotvil u Scorpions) měli natolik soudnosti a rozumu, že se nepokoušeli pokračovat v Motörhead dál, protože v tomto případě by to bylo nanejvýš trapné. Campbell si tak postavil vlastní kapelu, na které je ještě o to více zajímavé, že v ní hrají hned tři jeho synové. Todd, Dane a Tyla. Doplněni o zpěváka Neila Starra si říkají Phil Campbell And The Bastard Sons (dříve Phil Campbell`s All Starr Band) a světu nabízí jako ochutnávku svou první porci muziky.
Co asi tak od Phila Campbella čekat? Co čekat od člověka, který v posledních letech táhl kupředu Motörhead, kdy skládal většinu materiálu a sám velký Lemmy na něho pouze dohlížel? Samozřejmě byla by naprostá pitomost chtít od něho něco, co by se vymykalo jeho letitému stylu, něco. co by honilo moderní trendy. To posluchače v případě tohoto debutového EP rozhodně nečeká. Ovšem je překvapující, že se ani nejede tolik ve stylu Motörhead, jak by se dalo čekat a na co by, koneckonců, Campbell měl i nárok. Jenže Motörhead byli jedineční a jestli je nějaká spojitost mezi nimi a novou Campbellovou družinou, pak jsou to jen jeho charakteristická kytarová sóla. Zvuk jeho kytary je sice stejně specifický jako v Motörhead, ale bez spojení s Lemmyho bzučící basou se prostě stejný efekt nekoná.
Což ovšem nevadí, protože pětiskladbová kolekce je plná silného hardrockového materiálu, který pošilhává po nablýskanějším heavymetalu, na druhou stranu mu nechybí ani pořádně špinavý rock n`rollový odér. Takže street rock? V podstatě ano. Campbellova tvorba není určena milovníkům něčeho moderního. Jde na to pěkně postaru, od podlahy a přes nápaditou skladbu. Všech pět, které EP obsahuje, posluchače vtáhne zpět do minulosti, protože se sází hlavní na precizní kytarovou práci bez zbytečný efektů a na silný refrén.
Ten má především úvodní „Big Mouth“, která jede v ostřejším tempu (i když někdejší vražedné jízdy „Ace Of Spades“, „I`m So Bad (Baby I Don`t Care)“ nebo „Overkill“ se tady nekonají) a nastavuje tak laťku pro zbytek kolekce. Ta je vzácně vyrovnaná a proto se velmi dobře poslouchá. Staré příznivce Motörhead pak zaručeně potěší „Take Aim“, kde pocitově lze vnímat Lemmyho ducha a ze začátku posluchač čeká, že na něho promluví právě jeho hlas. Ovšem jedinou skladbou, která se dá skutečně považovat za nositele motörheadovských tradic, je ostrá „No Turning Back“, kde si Campbell vzpomněl, jak mu to v řadách této legendy celá desetiletí hrálo. Jaký kontrast proti akustickému kousku „Life In Space“…
Funkce tohoto EP je světu dát na vědomí, že ani Lemmyho smrt Campbella nezlomila a že konec Motörhead není jeho uměleckým koncem. Soudě podle prezentovaných skladeb má stále ještě co říct. Bude navždy spojován se zmíněnou britskou legendou a nikdo už mu ta léta služby neodpáře. Ale proč se nevěnovat i jeho nové tvorbě. Ona za to totiž stojí.
|
