Jak už pomalu odezněla Nová vlna skandinávského hair metalu, přichází doba zúčtování. Tytam jsou časy, kdy zejména Švédsko chrlilo jednu kapelu za druhou a jejich desky se daly počítat na tuny. Ono už to tak bývá, že se scéna každých několik let pročistí a zůstanou jen ti nejsilnější. Zmíněná skandinávská vlna nepotřebovala ani žádného svého Kurta Cobaina, prostě jen vyhnila na úbytě a zůstaly skutečně jen ty nejsilnější kapely. Jsou tu jako ikony této vlny finští Reckless Love (rozhodně jako nejsilnější spolek), jsou tu velcí učitelé Hardcore Superstar, jsou tu švédští Crazy Lixx a fakticky i Crashdïet. Ale jsou tu taky Sister. Kapela, která debutovala právě v době kulminace zmíněné vlny a svým debutem „Hated“ ukázala, že to myslí vážně.
Pak sice přehodila výhybku směrem k punk metalu a dvojka „Disguised Vulture“ se nesla ve znamení mírného zklamání, protože neobsahovala tak dobré nápady jako debut a fanouškům nevoněla ani stylová změna. Čekalo se, co z toho bude dál. Navíc ze sestavy odešel basista Rikki Riot, což ale kapela vyřešila velmi šalamounsky. Spojila své síly s kytaristou Crashdïet Martinem Sweetem, jehož domovská kapela nemá v současnosti zrovna dobrou sezónu, a ten nakonec volné místo basisty vzal. Možná i to nalilo kapele novou krev do žil.
Novinka „Stand Up, Forward, March!“ tak více navazuje na debut „Hated“ než na zbytečně agresivní a prvoplánově tvrďáckou „Disguised Vulture“. Na prvním místě není nařvaný hlas hlavního protagonisty Jamieho Andersona a ostré kytary, jejichž nahuštěnost zbytečně zakrývala některé slušné nápady minulé desky. Tentokrát se opět ke slovu dostávají melodické nápady, ze kterých jsou slyšet původní Sister, ale pochopitelně i Crashdïet, což vypovídá o tom, že se Sweet zapojil i do skládání nového materiálu.
K tomuto albu by bylo velmi jedoduché přistupovat s despektem, poté, co kapela si trochu pošramotila reputaci minulým dílem. U „Stand Up, Forward, March!“ sice tvrdost do pozadí o mnoho neustoupila, jenže ke slovu se znovu dostaly melodie, což je patrné od úvodní „Destination Dust“, která neskrývá hitové ambice, což je hlavní deviza většiny skladeb z celé desky. I proto jsou věci typu „Carved In Stone“, „Trail Of Destruction“ nebo „Liberation Song“ o úroveň výše než skladby z minulé desky. A i když pak dojde k několika přehmatům, jako v goticky plíživé „Let It Bleed“, nebo závěrečné, zbytečně nařvané „Piece Of Shame“, stále si album drží svou kvalitativní laťku hodně nad průměrem.
Sister se sice nepovedlo ani napotřetí dostat se mezi skandinávskou hairmetalovou elitu (jen jim novinka zaručila pověst nejtvrdší kapely tamní scény), ale „Stand Up, Forward, March!“ ukázala, že potenciál v kapele skutečně dřímá. Stálo by za to jej probudit naplno. Možná, že příští album může být zlomové, protože teď Sister sílu mají.
|
