Obskurní sfinga je zajímavým a docela i odpovídajícím názvem pro recenzovanou kapelu. Progresivní doom metal či post-metal, který Obscure Sphinx produkují, je tajemný, temný a mnohdy zcela žánrově neuchopitelný. Skupina vznikla v Polsku v roce 2008 a roku 2012 se jí dostalo velkého úspěchu na festivalu Summer Breeze, kde obdržela cenu „New Blood Award“. Nyní vydala svou třetí desku, která nese název „Epitaphs“.
Post-metalových kapel běhá po světě hodně a nějak v něm vyniknout je čím dál těžší. Neurosis, Cult Of Luna nebo The Ocean, to jsou bezesporu špičky žánru, ale Obscure Sphinx se jim šikovně blíží. Jedním z jejich trumfů je zpěvačka Wielebna, jejíž hlas má opravdové kouzlo. Ať už zpívá čistě, magicky, přednáší nebo řve, je vždy výtečná. Velkou devizou kapely je potom schopnost psát dlouhé, avšak ne zdlouhavé songy. Vždy dokáží téměř uhranout a zapomenete na čas.
Příkladem budiž hned první – třináctiminutová – „Nothing Left“, která vás doslova spolkne a svou silou přenese do jiného světa. Tichý začátek vystřídá brutální riff, tak trochu jak z dílny Meshuggah. Wielebna řve jak o život, aby vzápětí nasadila k čistému (a svým způsobem uklidňujícímu) zpěvu. V půlce písně se pak hudba zcela uklidní, zazní akustická kytara a hlas Wielebny se posunuje opět do jiné roviny. Trochu ty klidné až rozjímací části skladby připomínají Dead Can Dance a to včetně zpěvu. „Memories Of Falling Down“ má trochu jiný postup. Opět se jedná o dlouhou skladbu, její první půlka je jemná a duchovní. Zazní i varhany a Wielebna svým hlasem hladí. Hudba však postupně nabírá na intenzitě. Atmosféra houstne a cítíte napětí. A pak ticho. Z ticha však vzejde další brutální riff a začíná druhá tvrdá část písně. V závěru se pak Obscure Sphinx pouští až k post-rockovým výšinám.
„Nieprawota“ jde se stopáží už trochu níže, ale pořád jde o pořádný kus muziky. Skladba je nejspíš tou nejtvrdší na desce, ale i zde se nálady postupně mění. „Memorae“ nenabídne příliš textu, spíš opět pečlivě buduje atmosféru. Jako by byli Obscure Sphinx stavitelé katedrál. Mají pevné základy a jejich hudba často vyroste do ohromných výšin. Další skladby pokračují v nastoleném stylu - zatěžkané riffy, mnohdy monotónní jsou střídány post-rockovou zasněností a spousty detailů budou vynikat až s dalšími poslechy.
První půlka „Epitaphs“ je skutečně strhující a vy si připadáte trochu jak Alenka v říši divů. Ano, kapela nepřišla s něčím úplně novým. Důležité je, že jsou Obscure Sphinx sví a umí psát podmanivé skladby. Druhá půlka desky spíš už „jen“ pokračuje v již představeném a stojí trochu ve stínu úvodních dvou dlouhých kompozic. V rámci post-metalu, či jeho progresivnějšího zaměření, jsou Obscure Sphinx špičkou a nová deska to jasně potvrdila.
|
