DIAGO HUSTREI - Megahell
Český projekt Diago Hustrei je dítkem maníka s přezdívkou Paulo Mescallito, který vše tvoří a nahrává ve svém domácím studiu. Paulo navíc nezahálí a loni přišel již s pátým albem, přestože celou záležitost rozjel teprve v roce 2011. Novinka s libozvučně úderným názvem „Megahell“ pak přináší méně obvyklý hudební obsah, svobodně se pohybující po mnoha žánrových územích, jako je thrash, death, groove, black, punk i heavy metal, přičemž zážitek nejednou připomíná – i díky staromilsky neohrabanému soundu - sezení v začouzené hospodě, kdy má počet zkonzumovaných tekutin za následek nástup jemných psychedelických stavů (smyšlená postava Diago Hustrei byla mimochodem stvořena právě v takovém rozpoložení). Po čistě hudební stránce o nic extrovního nejde, největší síla spočívá právě v jakémsi undergroundovém oparu Mescallitovy tvorby, a právě na tuto nihilistickou energii se může napojit posluchač, který v hudbě nehledá novátorské postupy a jde hlavně po pocitech bublajících „mezi tóny“. Ty se Paulovi daří burcovat zejména vokální variabilitou, kdy střídá hlasové polohy, hraje si s výrazem (chvílemi např. připomíná Borona, jindy hrdelní mix mezi Henychem a Herešem) a nebojí se do skladeb vsadit také působivý proslov nebo dokonce (neméně funkční) hip-hopové fráze. Zajímavě vyznívají i texty, na druhou stranu je často těžké odchytit všechna slůvka, protože zpěv je malinko utopený (viz zmínka o zvuku). Ničemu každopádně nevadí vulgarismy, pro které autor nejde daleko (nejvýrazněji v thrashově zmohutněné palbě „Hrdina, co příkladem šel“), naopak zcela zbytečné mi přijdou patrioticko-nacionalistické agitky, které zazní v závěrečné (a shodou okolností nejslabší) položce „Provaz“, přičemž Diago Hustrei náhle evokuje hloupé kapely, jako např. Ortel. K nejlepším momentům řadím nátisk „Běž!!!“, jenž baví akceleračním tahem a motivačním textem ala „Protest“ od Debustrolu. Víc netřeba psát, tohle je nejlepší zažít „na vlastní uši“. A pokud si k poslechu budete chtít otevřít (zapálit) nějaké mysl jitřící látky, nic tím nezkazíte.
6/10
Ukázky na Bandzone
WITCHERY - In His Infernal Majestys Service
Švédský „all star“ band přichází s novinkou po dlouhých šesti letech. Mezitím se vyměnil bicmen a zpěvák (nyní Christofer Barkensjö, resp. Angus Norder), základní jádro v čele s kytaristou Patrikem Jensenem (The Haunted) a baskytarákem Sharlee D´Angelem (Mercyful Fate, Arch Enemey…) ale zůstává neměnné a z hudby je to cítit, dokonce je možné říct, že pokud se agresivní živočišnosti týká, jsou současní Witchery snad ještě syrovější, nežli tomu bylo na konci devadesátých let. Stačí se podívat na obal nebo název aktuální fošny a je evidentní, že tady se po spuštění tlačítka „play“ nezačne z repráků linout vůně konvalinek, nejlépe naopak bude zhasnout, zapálit svíce u vašeho oltáře a volume vyšponovat hodně nahoru. Pak teprve udeří blackově zčernalý thrash s náležitým majestátem a v čiré nahotě odhalí všechna démonická zákoutí. V téhle partě byla většinou cítit odlehčenost a pohoda, jaká se dostaví, když si odskočíte od svazujících závazků domovských kapel a chcete si uvolněně „odfrknout“. Je to znát hned v úvodní položce „Lavey-athan“ (názvem odkazující k autorovi Satanské bible), kdy sjízdný punk´n´blackový riff okamžitě navodí osmdesátkový feeling a upomene kapely Hellhammer nebo Celtic Frost. Rychlé tempo je příznačné pro většinu nových skladeb, stejně jako neuroticky zběsilá sóla nebo působivě sveřepý zpěvákův projev, jehož hlasové zabarvení se mimochodem velmi podobá původnímu řvounovi Tony Kampnerovi. Postupně se dočkáme také black´n´rollu („Gilded Fang“), na thrashovou strunu se více hraje v závěrečné části alba, nejlahodněji v náserech „In Warm Blood“ a „Feed The Gun“, částečně také v kusu „Escape From Dunwich Valley“. V něm se ale zároveň dostaví snad až příliš protahované pasáže, což není jediná výtka, některé songy přece jenom zasmrdí nepronikavou tuctovostí, opus „Oath Breaker“ je pak možné označit za vyloženě chaotický. Celkově však švédští pekelníci nezklamali a opět nám naservírovali nekompromisní a správně kacířskou metalovou nálož.
6/10
YouTube ukázka - Nosferatu
TURBOWARRIOR OF STEEL - Full Throttle Turbothrash
I zde se dá hudební zaměření dobře odhadnout z vnějších signálů, thrash je ostatně obsažený už v samotném názvu alba, že však nepůjde o vážně pojatou těžbu stylu, ale naopak crossoverově odlehčenou pařbu, to prozradí „trnko-brnkovský“ výjev na obalu, ve kterém pánové neskrývají svoji oblibu chlastu, takže vlastně přestavují něco jako belgickou verzi německých Tankard. Jdou ale více na punkovou dřeň, výhodu navíc představuje zpěv, o který se kromě hlavního typa s přezdívkou Jonas Of Steel starají také v menší míře oba zbývající členové, z nichž jeden je zároveň bratrem Jonase a toho dalšího pánové zvou rovněž sourozencem, pouze „z jiné matky“. Na obsahu zápisu „Full Throttle Turbothrash“ je sympatická všudypřítomná pohoda, kterou umí trojice muzikantů slušně vyostřit, ať už „motorkářským“ rock´n´rollem ala Motörhead („Squirt Alert“), vystupňovaným tempem („Crabwalk“) nebo riffy natlakovanými jako papiňák před výbuchem („Cruizin´For A Boozin‘“ či klipovka „Keep Thrashin‘“). Celkově Belgičané sice nestačí na mistry jako Municipal Waste nebo Insanity Alert, taky by příště mohli více dohlédnout na kvalitu zvukové produkce, přesto je nutné kvitovat další partu, která se nebere vážně a hudbu dopuje jejím hlavním a prapůvodním smyslem, tedy zábavou.
6,5/10
YouTube ukázka - Keep Thrashin!
|
