Pomalu začínám severomoravské kapely podezřívat z toho, že si v nepravidelných intervalech mezi sebou musí průběžně povyměňovávat muzikanty, jednak proto, aby mohly fungovat, jednak proto, aby jejich tvůrčí a prezentační genofond nezakrněl a neustále se mohl oživovat o nějakou tu novou informaci, postup, nápad. Tuhle dedukci mi potvrdilo třetí album heavíků (tohle autooznačení z Bandzonu nepovažuji za úplně přesné, na čemž právě poslední změna v sestavě má značný podíl) z Orlové Ahard, kteří v předloňském roce přijali do sestavy zpěváka Honzu Bernátka (ex-Salamandra) a basáka Petra Galambicu (ex-Bastard). A právě Honza Bernátek, na jehož projev jsem si v Salamandře vůbec nemohl zvyknout, je tím elementem, kterým tvorba Ahard (byť ani u nich to - alespoň v mém případě - nebyla láska na první poslech) stylově lehce rozkošatěla.
Možná překvapí (obzvlášť v dnešní době, kdy bývá obvyklé nasadit trhák hned na začátek), že Ahard na tuhle košatost nechají posluchače chvíli čekat. Jako by v úvodu alba chtěli nejprve navázat na svoji starší tvorbu, takže úvodní našlápnutý a přímočaře svižný „Strach“ a zejména pak následující titulní „Freestyle“ jsou hodně syrové a poměrně neohebné kompozice. S rozvážnější „Vůlí buldoka“ už se hraje na daleko dramatičtější notu –potemnělá atmosféra, narůstající napětí a nenásilná gradace (v síle této skladby se snad odráží i velmi osobní vztah kytaristy Jekiho k jejímu tématu). To, jak šikovně Ahard umí vykroužit melodie, asi nejlépe vypovídá (coby ideální koncertní záležitost) zpěvná „Jen dál“. Do čtyřlístku nejsilnějších momentů alba pak lze zahrnout ještě proměnlivou „Kdo hledá ráj“, která se z romantického piánového motivu rozjede do nekomplikovaně šlapajícího motivu, ve kterém hraje velmi důležitou roli atmosféra, malovaná pomocí černobílých klapek (to je ostatně i jedním z typických znaků Ahard), aby se znovu vrátila zpět k romantice, tentokrát zdůrazněné tklivě vyprávějící sólovou kytarou, hodně šťavnatým Bernátkovým zpěvem a finální, lehkonohým bigbítem olíznutou, na chytlavé melodii (a opět koncertně ideálně skandovatelným motivem ozdobenou) postavenou „Zeď nářků“ . Celé album je pak příjemně tuzemské, pohybující se v šťavnatém trojúhelníku mezi Kreysonem, Citronem a Rimortis, přičemž asi paradoxně největší problém u mě nastává při soustředěném poslechu textů (o to zřetelnější, že vše se odehrává v rodném jazyce), ve kterých sem tam prolétne neotřelá poetika („pod vlivem prášků na poušti slyším trávu růst“), na druhé straně z nich občas trčí heslovitá schématičnost a určitá neobratnost. To je sice výtka, která ve víru dění v kotli zcela ztratí opodstatnění, ale třeba u jinak výborného „Dotyku dravce“ hodně kazí dojem.
V kontrastu k tomu, jak houževnatě je potřeba se prokousnout úvodem desky, tak lehkonoze se Ahard postupně pohybují po heavy-power-speedovém parketu. Nečekejte od „Freestyle“ žádné složitosti, ani žádnou hru na nějaké umění. Ti, kteří se nebrání domácí (co je podstatné, nepodbízivé) tvorbě, zaměřené na tuzemské publikum a mají rádi, když to klasicky metalově šlape, si s třetím albem kapely Ahard budou určitě rozumět.
|
