Bylo nutné přehodnocovat. Přestože „Inside The Electric Circus“ u fanoušků nepropadlo (i když s odstupem času není tak oblíbené jako první dvě desky), kapela s ním nebyla ani za mák spokojená. Blackie nepokrytě mluvil o rozpadu, načež oznámil, že členem W.A.S.P. už není bubeník Steve Riley a on sám si bere časově neohraničenou pauzu. „Po Donningtonu jsem šel na pobočku EMI a řekl, že nechci dělat další řadovku v dohledné době, protože nechci, aby dopadla stejně jako „Inside The Electric Circus,“ vysvětlil situaci Lawless. Cítil se jako štvané zvíře. Společnost jej honila k dalším výkonům, k dalším koncertům, k dalším albům. Veřejnost po něm šla kvůli divokým, násilnickým a sexistickým vystoupením. Bylo všeho právě tak akorát.
Proto si fanoušci museli na další desku počkat až do dubna 1989. Za tu dobu se změnilo ledacos a Lawless, celý život oddaný své hudbě, vlastně zůstal v kapele osamocen. Kytarista Chris Holmes, kromě toho, že se objevil v kultovním filmu „The Decline Of Western Civilization II.: Metal Years“ naplech ožralý s flaškou vodky v bazénu, stačil pojmout za manželku zpěvačku Litu Ford a jeho priority už neležely u W.A.S.P. Johnny Rod by stále brán jen jako hráč na basu a navíc kapela byla bez bubeníka. Trn z paty Blackiemu nakonec vytrhl dvorní hráč Quiet Riot Frankie Banali, ovšem už sám principál začal W.A.S.P. brát jako svou sólovou akvizici. I „The Headless Children“ původně vznikala jako Lawlessova sólová deska. Do té doby, než tomu vydavatelská společnost udělala přítrž a album prostě muselo vyjít pod hlavičkou W.A.S.P.
Tři roky od „Inside The Electric Circus“ s sebou přinesli změnu. Bylo to zaprvé dané tím, že Lawless jako skladatel dospíval a také jeho politickými aktivitami, které už mu přece jen bránily tvořit skladby jako „Animal (Fuck Like A Beast)“ nebo „I Wanna Be Somebody“. Někdejší cirkusové zvíře, polévající se kečupovou krví a simulující znásilnění ukřižované děvky, zmoudřelo. Možná to bylo jediné východisko, jak W.A.S.P. zachovat při životě, bez toho, aby se z nich staly posměšné figurky.
Že nastala změna je slyšet už od prvních tónů úvodní skladby „The Heretic (The Lost Child)“. Ovšemže to hrají pořád ti samí W.A.S.P., ovšem rozdíl tu přece jen je. Skladba je nabroušenější, více metalová než zasahující do párty rock n`rollu a tím pádem i odlišnější od „I Wanna Be Somebody“ nebo „Wild Child“. Definuje však tím celou desku, které možná jako nejvýraznější skladba opět vévodí coververze (tentokrát „The Real Me“ od The Who), ovšem kvalitativní rozdíl mezi ní a ubytek´m ´desky je minimální a deska nestojí právě na ní, jako tomu bylo v případě „Inside The Electric Circus“. „The Real Me“ sice byla tou písní, která měla z „The Headless Children“ největší úspěch, ale ten si nakonec zasloužily i další.
U této desky už nešlo o prvoplánové hity jako u předchozích děl, ale spíše o sevřenou nahrávku, která má řadu silných momentů. Z nich lze vypíchnout silnými vokály (zpívala zde i Holmesova manželka Lita Ford) nahuštěnou „Thunderhead“, závěrečnou krasojízdu „Rebel In The F.D.G.“, opět velice silným refrénem opatřenou „Mean Man“ nebo baladickou „Forever Free“, jejíž časté rotování na MTV opět desce pomohlo ke slušným prodejům. Zajímavostí je titulní věc, kde si jako host na klávesy zahrál legendární Ken Hensley. Chtěl tak kapele vrátit náklonnost za to, že na minulé desce přehrála jeho kompozici „Easy Livin`“, kterou napsal v dobách svého působení v Uriah Heep.
O „The Headless Children“ se sice bezezbytku nedá říct, že by se jednalo o album, které nemá hluché místo, ale rozhodně tato deska představuje návrat W.A.S.P. v nečekané formě, i když vyjádření už bylo jiné než v začátcích. Bylo jasně znát, že kapele pauza prospěla a nová tvář bude tím, co jí bude definovat v dalších letech. Až tak úplně se s ní ale neztotožňoval Chris Holmes. Jeho skladatelský vklad do „The Headless Children“ byl sporadický a prohlubující se závislost na alkoholu už začínala být alarmující. „Chris ale nebyl vyhozen,“ tvrdil Lawless, „sám se rozhodl. Ano, rád se vždycky napil, ale to nebyl takový problém, protože když šlo o koncerty nebo nahrávání, bylo vždycky vše v pořádku. Pak ale potkal ji!“ Tou „ji“ myslí Blackie samozřejmě Litu Ford. Tedy cherchez la femme…?
Ať tak či tak, koncem roku 1990 už byl Holmes mimo kapelu. Stejně tak končil kontrakt s bubeníkem Frankiem Banalim, který se na plný úvazek vracel ke Quiet Riot. Zmizel i Johnny Rod. Blackie tak najednou zůstal úplně sám. Začal tak spřádat další plány. Tentokrát už byli W.A.S.P. pouze a jen jeho značkou.
|
