„Rozpoutala se Bouře. Kvapem se blížila z modré pláně.
To Lykorian bubnoval na své Bubny Bouří.
Prach a modré krystaly podobné písku se nesly větrem a pozvolna zasypávaly krajinu.
Lykorian se vznášel na svých větrných křídlech
a smutně hleděl na to, co zbylo z Říše a Národa, který tak miloval...“
Nelze pochybovat, že album „Kärgeräs“ z roku 1996 bylo pro Root zlomovým. Kapela se na něm představila v úplně jiném světle, než ji příznivci znali dosud a s výtečně zpracovaným příběhem o národu Kärgeräs tak ukázala, že má i jinou tvář než ortodoxně blackmetalovou. Právě od „Kärgeräs“ se začala odvíjet série dodnes vysoce ceněných alb „The Book“, „Black Seal“ a „Madness Of The Graves“, která byla nemilosrdně přervána odchodem kytaristy Blackieho. Byl to právě on, kterému lze připsat na vrub nadčasovou magickou sílu desky „Kärgeräs“, stejně jako úchvatné kytarové party z té samé nahrávky. Po Blackieho odchodu v roce 2004 se Root stali sotva polovičními.
Desky „Daemon Viam Invenient“ a především „Heritage Of Satan“ nezaujaly a vypadalo to na postupný rozklad. Navíc kapelu opustil i kytarista Ashok, který se zdál být slušnou náhradou za Blackieho, ovšem podlehl volání Cradle Of Filth a v Root zůstal jen basista Igor Hubík, bubeník Petr Kubát a samozřejmě… Big Boss. Dnes už je brněnská stálice doplněná o kytaristu Jana „Hanze“ Konečného a především o navrátilce Aleše „Aleshe AD“ Dostála, který svými party ozdobil na konci minulého století desku „The Book“. A v této sestavě udělali Root to nejrozumnější, co mohli.
On totiž ten návrat k zemitému black metalu na desce „Heritage Of Satan“ nezafungoval a proto bylo takřka nutné zvolit jinou cestu vyjádření. Jak název napovídá, pomohl dvacet let starý magnum opus. Ovšem zároveň je na tomto místě nutné dodat, že se nejedná o velký návrat, protože novinka „Kärgeräs – Return From Oblivion“ zase tolik společných bodů se slavnou deskou nemá. Spíše podvědomě cítíte tehdejší atmosféru, hudebně novinka totiž spíše míří k pozdějším albům, tedy spíše k „The Book“ (logicky, když se vrátil Dostál) a „Black Seal“. Komplexně se ovšem dá říct, že se Root vrátili k mnohem melodičtějšímu pojetí, než jaké předváděli v post-blackoshovské éře.
To je patrné od úvodní „Life Of Demon“, kterou uvede zlomyslný Big Bossův chechot. Ten jako kdyby vypadl z kultovního debutu „Zjevení“, ovšem všechny karty kapela vyloží na stůl až ve druhé „Osculum Infame“, rozhodně nejpovedenější skladbě celé kolekce. Právě ona nejvíce připomene dvacet let starý opus, když do hypnotického opakujícího se riffu jako proud čisté vody zakomponuje skvěle vymyšlenou akustickou kytaru. Sice podobná forma Rootu nevydrží po celou desku, ovšem minimálně věci jako „Moment Of Fright“, „The Book Of Death“ a „Black Iris“ si drží hodně vysoký standard.
Ten ale začne povážlivě klesat v druhé polovině desky, tedy konkrétně od akustické „Moment Of Hope“ a výtrysk skladatelské nemohnoucnosti graduje v k uzoufání nudné „The Key To The Empty Room“. Přestože se Root snaží v dalších věcech tu lépe (instrumentálka „Up To The Down“), tu trochu hůře („New Empire“, „Do You Think Is It The End“) navázat na výborný začátek desky, až tak dobře to prostě nejde.
Otázka nemůže znít, jestli se novinkou podařilo překonat původní „Kärgeräs“. Může se ale postavit tak, jestli novinka dosahuje stejné úrovně jako dvacet let stará deska. V tomto případě nutně musí odpověď znít, že ne. Nepodařilo se docítlit stejné majestátnosti, stejné magické instrumentace, stejného prožitku. Ovšem kapele rozhodně lze přičíst k dobru, že novou deskou stvořila bezesporu svůj nejlepší opus za posledních deset let, ve kterých se jméno skupiny začínalo zbytečně devalvovat. S „Kärgeräs – Return From Oblivion“ je to už jinak.
|
