Každému muzikantovi, který někdy uvažoval o reunionu svojí rozpadlé kapely, bych vrazil do ruky album „The Reaper“, kterým se Grave Digger v roce 1993 opět vyhoupli do sedla. To je totiž návratová lekce jako hrom! Pokud totiž na „Heavy Metal Breakdown“ byli hrobníci zběsilí a agresivní, na „The Reaper“ jsou jak urvaní z řetězu, Chris Boltendahl se na adresu alba vyjádřil v tom duchu, že agresivnější desku Grave Digger nikdy předtím a ani nikdy potom již nenatočili a nelze jinak, než s tímhle tvrzením souhlasit. Jako by „The Reaper“ byli jakousi duševní terapií kapely, ve které Chris Boltendahl a jeho parta zhmotnili svojí frustraci z dění na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Chris Boltendahl společně s Uwe Lulisem se totiž po karambolu s Digger pustil do práce pod hlavičkou Hawaii a ještě na konci osmdesátých let vydali svojí první demonahrávku. Jenže „kačeří stigma“, které s sebou vláčeli po realizaci „Stronger Than Ever“ zřejmě bylo tak silné, že žádná z nahrávacích společností neměla o spolupráci zájem. Přičemž podíváte-li se na playlist dema kapely Hawaii „Bootles And Four Coconuts“ z roku 1989 a alba „The Reaper“, zjistíte, že počet shodných (nebo alespoň velmi, velmi podobných) názvů je úctyhodně vysoký. A když ještě připočtete fakt, že se do party podařilo (byť jen na krátkou chvíli) přilákat mlátičku Jörga Michaela a konečně prostřednictvím Tomiho Göttlicha na chvíli stabilizovat post basáka, byli Grave Digger na nové startovní čáře připraveni víc než dobře.
„The Reaper“ je velmi konzistentní nahrávka. Úvodní horrorové intro „Tribute To Death“ i závěrečná tečka „The Madness Continues“ v sobě mají atmosférickou zlověstnost, která dokonale rámuje tu nekompromisně zběsilou jízdu na střele. Z té se náladově lehce vymyká odkaz na debutovou desku v podobě druhého dílu „Legion Of the Lost (Part II), která ve svých pomalejších pasážích úžasně zahušťuje atmosféru, se kterou se Chris Boltendahl parádně pomazlí, aby následně v rychlejších pasážích mohl plynule naskočit do agresivního kvaltu. Horrorové drápy Grave Digger vytasí i v závěru s rozladěným klimprem v „And The Devil Plays Piano“, trocha uvolnění přijde i ve vláčném zúčtování s rodinnými problémy ve „Wedding Day“. A zbytek alba? Jedním slovem masakr. Na kterém je úžasné to, že do kolektivní zběsilosti dokážou Grave Digger nacpat melodie i skandovatelné a natolik zapamatovatelné slogany, aby se tahle náladově soudržná, až neskutečně vitální, adrenalinová a agresivní deska neslila do jednoho nerozlišitelného nářezu. Z nezmíněných skladeb vyberte namátkou kteroukoliv, každá z nich má potenciál vystřelit vás z kecek. Rozpitvávat podrobněji individuální výkony členů kapely je také zbytečná práce, na „The Reaper“ se všechno sešlo v naprosto ideální formě. Nicméně nejde nezdůraznit jména Jörga Michaela. „The Reaper“ bylo jediným dlouhohrajícím albem, které pro Grave Digger (naprosto dokonale) nabubnoval, a protože na dalších deskách Grave Digger už zlehýnka měnili svou tvář, není až tak úplně od věci spekulovat nad tím, jak by to bylo u Hrobníků vypadalo, kdyby se u nich světoběžník Jörg zdržel o něco déle. Určitým argumentem v této diskuzi by asi mohlo být EP „Symphony Of Death“, které kapela představila jen devět měsíců po „The Reaper“.
Je to sice stále ta stejná kapela a ta stejná vydařená písnička, ale přece jen drobný posun k o něco přístupnějšímu soundu a menší neurvalosti je již v některých skladbách patrný. I tak nelze nezmínit, že kdyby kluci s vydáním EP (po kterém Grave Digger předskakovali pro Manowar a důležitý je i fakt, že se hrobníci na pódiu potkávali s Capricorn, odkud měli již v brzké době znalařit Stefana Arnolda k bicím) malinko počkali a doplnili jej o dvě tři skladby, mohlo z něj být další skvělé album.
Coby vyhrabání se z hrobu bylo tohle období pro Grave Digger neskutečně vitální a člověk se neubrání rouhačské myšlence, že jediná delší pauza, kterou si Boltendahlovci ve své více než pětatřicetileté kariéře vybrali, kapele neuvěřitelně prospěla. Zároveň albem „The Reaper“ Grave Digger uzavřeli nejzběsilejší kapitolu svého života.
|
