Když se řekne retro, zpravidla si každý představí mladé vlasaté vousáče, jak si hrají na orvané zhulence ze šedesátých a sedmdesátých let, ale málokdo si uvědomí, že retro už jsou vlastně i devadesátá léta. Není známo, jestli to tak bere i nová finská kapela Social Stain, ale rozhodně to tak zní. V jejich propagačních materiálech stojí, že kapela se orientuje na hudbu začátku devadesátých let a jejími největšími oblíbenci jsou Therapy?, Guns N`Roses, Alice In Chains a Metallica z období svého bestselleru z roku 1991. Ano, proč ne. Tyhle kapely jsou zajisté inspirativní a smíchání jejich vlivů může znít zajímavě.
Sami Social Stain označují své koncerty za totální rock n`rollovou akci, což je samozřejmě velice odvážné tvrzení. Navíc od kapely, která funguje teprve od roku 2014, kdy se tihle čtyři chlápci sešli ve finském Lahti. I když to nejsou žádní holobrádci a na klubové úrovni v zemi tisíce jezer už mají své odehráno, k logickému kroku, tedy vydání desky, se dostávají až nyní. Jak tedy jejich debut zní, když mají sebevědomí skutečně na rozdávání? Nejsou jejich slova jen planými plky, které jen mají přitáhnout mediální pozornost blíž ke kapele?
Tvrzení, že se tahle parta orientuje na začátek devadesátých let (tedy hraje retro), je jasné hned od energického punk/rock n`rollového otvíráku „Breakout“, který ve svých dvou a půl minutách řekne všechno podstatné, včetně dobře slyšitelného hetfieldovského manýru ve výrazu zpěváka Teemu Kokkonena (ten se vrátí zpět v baladické „At Peace“). Jsou zde skutečně slyšet všechny čtyři výše zmíněné veličiny a i když jim Social Stain samozřejmě stačit (snad jen zatím…) nemohou, vstřebávají jejich vlivy obstojně a světe, div se, tvoří z nich zajímavé skladby. Nemají moc blízko ke grunge, i když se ohánějí Alice In Chains, ani moc blízko k prásklému alternativnímu punk rocku Therapy?, ale inspirace Guns N`Roses a Metallicou zde slyšitelné skutečně jsou.
Kdyby se ovšem měli Social Stain někam zařadit, bylo by to rozhodně ke kapelám z pozdní (někdo říká třetí) vlny losangeleského hair metalu, které už dávno setřásly naivnost raných Poison a večírkovou zhýralost Mötley Crüe, a spíše se poučili vývojem na začátku devadesátých let, kdy trend začaly udávat práskavější kytary, alternativnější vlivy punkové scény a image orientovaná mnohem více na ulici. Tehdy to takhle pochopily party jako Cats In Boots, Every Mother`s Nightmare, Spread Eagle, Southgang nebo Asphalt Ballet a tak to dnes chápou i Social Stain. Vlastně jsou na tom podobně silně jako tyto kapely. Více zaujmou v propracovanějších kompozicích, kde odhalí jak skladatelskou zručnost, tak i schopnost zpěváka svým hlasem skutečně zaujmout. V tomto případě se jedná o věci jako „Dead Man Talking“, „Good All Day“ (dá vzpomenout na „Last Train Home“ od Armored Saint) nebo velice dobrá „Possessed“. Ovšem, když pak kapela začne tlačit na pilu ve skladbách „The Unknown“ nebo „Walls“ a Kokkonenův zpěv zbytečně zhrubne, je její síla sotva poloviční.
Ale i tak je bezejmenný debut Social Stain slušnou záležitostí s příslibem do budoucna. Není to debut jako hrom, není to ani deska, která by byla stylově něčím vzácná, ale přece jen se na ní tahle finská parta vybičovala k solidnímu výkonu, který bude bezesporu dobrou pozvánkou na turné, které má kromě jejich domoviny zasáhnout i Švédsko a Lotyšsko. Možná se na něm kapela zocelí a svým idolům příště vytře zrak.
|
