Po deseti letech a dvou krátkometrážních poskocích vydali lovosičtí Steelfaith svojí první dlouhohrající desku. Tedy dlouhohrající…, ona jen o necelé dvě minuty přetáhne délku třísesterského alba „25:01“, které rozdělilo hudební svět na krátký a dlouhý. A když k tomu připočtete ještě tu maličkost, že jednu ze skladeb Steelfaith představili na dva roky starém épíčku, je jasné, že tvůrčím přetlakem tahle parta zrovna nesrší (což není nic nového, nízkou tvůrčí hemživost kapely jsem namítal již minule). Na druhou stranu, má-li album „Propustka z nebe“ být potvrzením prohlášení “…chtěli jsme si být jistí, že do světa posíláme počin, za který se nemusíme stydět, na který můžeme být náležitě pyšní“ , pak lze s potěšením konstatovat, že to víc než spolehlivě sedí.
„Propustka z nebe“ totiž veškerá pozitiva, opěvovaná již na druhém eponymním ep této skupiny, opět dokázala zvýraznit. Z nich mě dokonale uchvátil sólový zpěv. Mirka Holemá má v krku poklad, pokud jsem minule zmiňoval její pružný a variabilní vokál se špetkou smyslné teatrálnosti (což se nadále rozvíjí), tak do něj Mirka aktuálně přimíchala i pořádnou porci ekrazitu. Stejně tak Steelfaith mají opět velmi důrazný a řezavý zvuk, ve kterém nejen že vyniknou detaily, ale hlavně je v něm strhující energie. Kompoziční šikovnost zůstává, Steelfaith opět sází na optimistický sound, sprintující melodie, zpěvné refrény a chytlavou kooperaci sborů a sólového zpěvu, přičemž ze svého přímočarého vzdušně melodického speedu občas sklouznou až kamsi k do lehce přízemnějšího heavíku. Vzhledem k tomu, že Steelfaith se nepouští do kdovíjaké kompoziční pestrosti a stavba skladeb si je poměrně podobná, jeví se délka alba velmi vhodně zvolená, protože ta skladatelská matrice (a vůbec bych se nebál do ní propašovat víc atmosféričtějších prvků, jako je třeba „hadí řeč“ v titulní skladbě, či náladová zvonkohra v „Neutíkej“) se nestihne obehrát a energie nepoleví. Nicméně pokud by Steelfaith někdy uvažovali o vydání ještě delšího alba, právě v sázce na větší pestrost bych viděl docela slušný prostor. V neposlední řadě pak opět tleskám za šikovné zacházení s češtinou, která nejenže zní naprosto přirozeně, plynule a nenásilně, zlehka si pohrává s neotřele chytrými obraty, ale navíc funguje i příběhově a vypravěčsky.
Všechny zmíněné plusy Steelfaith namíchali v nejsilnějším složení hned v úvodní „Nechci ti lhát“. Zde je Mirčin projev naprosto k sežrání, zde se krásně agresivně riffuje a divoké je i vyhrocené kytarové sólo, zde se melodie dokonale kroutí, zde ta energie excelentně vybuchuje. Rozhodně to neznamená, že by ve zbytku alba Steelfaith kvalitativně nějak zásadně ustoupili, každá ze sedmičky skladeb má potenciál uspět jako dokonalý reprezentant alba, jen ten úvodní flák, ve kterém Steelfaith v plné míře odhalí veškeré své zbraně, je, jednoduše řečeno, dokonalý.
Opět si dovolím citaci z minulé recenze Steelfaith - sympatický, svižný, velmi energický a přímočarý melodický power metal s českými texty, dokazující, že líheň tohoto stylového proudu nevysychá, a svou kvalitou se oprávněně hlásí k životu. Tentokrát však představující Steelfaith ještě v silnější formě.
|
