STARBYNARY - Divina Commedia: Inferno
U Italů Starbynary drží mikrofon Joe Caggianelli, což je bývalý zpěvák powermetláků Derdian. Tři roky stará debutová fošna „Dark Passenger“ ovšem jasně naznačila, že se zde nebude pokračovat ve šlépějích Joeovy původní kapely a vše popluje v daleko temnějších vodách s mohutným progovým vlněním. Novinka, která názvem „Divine Commedia: Inferno“ prozrazuje koncepční ambice, pak v tomto ohledu pluje ještě dál, přičemž nějaké pomrknutí k Derdian – na debutu prezentovaném zejména skladbou „Blood“ – je už definitivně minulostí. Prog je tentokrát dominantní, téměř vše pohlcující, ale občas také do sebe zahleděný, překombinovaný nebo naopak nepěkně utahaný. Kontra-harmonické motivy byly jistě účelem, který má zdůraznit hlavní pekelné téma, nemyslím si však, že by kvůli tomu musela být tak zásadně omezena chytlavost (nemluvě o brutální, málem sedmdesáti minutové délce). Italové jakoby si přímo zakládali na odtažitém a nepřístupném znění, což nejčastěji charakterizují adynamické progové hroty, které trhají jakékoli vstupy o pomyslnou líbivost na krvavě zdeformované cáry. Týká se to většiny nových kompozic, včetně závěrečné jedenáctiminutovky „Stars…“, kde sice zazní krátká speedová pasáž, ta je ale obalena vyloženě ubíjejícím hudebním okolím písně (včetně anti-melodických jazzových prvků). I tak nakonec není nouze o příjemné, občas dokonce velmi poslechové okamžiky, které jsou nejvíce spjaty s klidnějšími pianovými preludii (např. „Paolo e Francesca“ a „Soothsayers“) nebo vokálními linkami (působivě vystupňovaný refrén v „Medusa And The Angel“ a smyčci ovoněný kus „Malebolge“ s hostující sopranistkou Beaou Sinigagliovou, která se představila již na debutovém albu). Méně komplikované riffy či sólo nabídnou položky „Ulysse´s Journey“, resp. „In Limbo“, jinak jsem však zůstal pocitově nedotčen, naopak, ony kompozičně spletité, potažmo rozvláčné variace jsou pro mě lákavé asi jako kapustová polévka ve školní jídelně.
5/10
YouTube ukázka - Gate Of Hell
SOLARUS - Reunion
Když vyjmenujeme kapely Borealis, Nightwish, Dream Theater nebo Symphony X, pravděpodobně se nám v mysli začne rýsovat obrys rozmanitých a značně sofistikovaných kompozičních struktur. Tedy přesně takových, které nenalezneme ve tvorbě nové kanadské party Solarus, přestože její členové všechny zmíněné spolky citují jako své zásadní inspirace. Pojďme si tedy shrnout nejzákladnější nedostatky debutu „Reunion“. Zaprvé jde o progresivní riffy, které jsou v podání kanadských muzikantů silně schematické a víceméně jednovzorové. Nejvíce alarmující se pro mě ale stala nevzrušivost hudební složky, které většinou jen tak zbůhdarma vyšumí do nicoty. Zpočátku díla to ještě není tolik patrné, naopak zaujme líbivý zpěv Sarah Deeové, stejně jako kvalitní sound. Zajímavě působí také jemně vnesené orchestrace, takže v průběhu úvodních dvou skladeb „One Final Moment“ a „Shattered Skies“ ještě není nutné nad kapelou lámat hůl, přestože se už v tu chvíli začínají vkrádat myšlenky typu "ok, začátek ucházející, ale už by se mohlo začít dít něco pořádnýho". To se ovšem nestane, postupem času se naopak začnou čím dál více projevovat výše zmíněné zápory, kdy jsem se musel do poslechu vyloženě nutit, abych nakonec stejně odešel - téměř - s prázdnou. Tak např. sólo v „Prayer For The Fallen“ je fajn (celkově pak zde sólové party vyznívají pohodově a jsou zřejmě nejpozitivnějším instrumentálním aspektem díla), akusticko-smyčcový úvod či pěkné vyhrávky v „Surrender The Universe“ rovněž potěší, určitý hudební tah se nedá upřít ani titulnímu songu. Jinak ovšem není příliš o čem mluvit.
5,5/10
YouTube ukázka - Ethereal Tears
WINTERNIGHT - Eternal Freedom
Argentinci Winternight vstoupili na scénu „épíčkem“ nazvaným „Eternal Freedom“. Z těchto slůvek sálá klišé na milion honů, samotná hudba nicméně marná není. Již stylizovaně mluvené intro prozradí touhu po hymnickém vyznění, aby navazující flák „Eternity“ tuto tezi potvrdil a do hry zároveň vmísil neoklasické prvky ala první desky Italů Highlord. Pětice argentinských muzikantů netouží (aspoň předpokládám) přepisovat žánrové vzorce, z jejich tvorby naopak sálá něco daleko cennějšího, a to je uvěřitelnost tónů, jdoucí ruku v ruce s všeobecnou hudební pohodou. Skladby jsou příjemně neinvazivní, přesto se v nich ukrývá účinná vnitřní gradace, v úvodní položce "Eternity" prezentovaná neoklasickou aurou, stejně jako velmi líbivě klenutým a lahodně protaženým sólovým partem. Další song s názvem „Never Forget“ je – vzhledem ke krátké stopáži EP – překvapivě baladou, její pocitová zasněnost podpořená pianovým preludiem jí ale dává plné právo na existenci, snad jen přílišné opakování nikterak zajímavého refrénu mohlo být rozumněji zredukováno. Klávesovou malbou začíná také poslední příspěvek „Dreaming“, jde však jen o krátké mini-intro, které se brzy přelije do další hymnicky laděné písně s neoklasickým přívlastkem (hlavní je mimochodem variací na Dvořákovu Novosvětskou), nechybí bohaté „stupnicové“ riffy a na chvíli se přidají také bojově laděné symfonie. Pokud se tempa týká, nejde o žádný kvapík, Argentinci jdou na věc rozvážně a snad i proto toho dokáží na krátké čtvrthodinové ploše celkem dost předat. No a když se jim na (doufám, že brzy vydaném) debutu podaří vyladit zvukovou produkci, mohli by mít fandové honosně načančaného power metalu o zábavu postaráno.
6,5/10
YouTube ukázka - celé EP
|
