Narazili jste už někdy na pojem Diabol Boruta? Jednak se jedná o postavu z polské mytologie, údajně žijící v okolí hradu Leczyca. Pětice z Rzeszowa pak o sobě tvrdí, že je pravděpodobně nejstarší polskou kapelou, která zahrála už v roce 996 na základě osobní žádosti knížete Měška I. Vzhledem k tomu, že v té době byl Měšek I. již čtyři roky po smrti, dovolil bych si považovat poměrně rozsáhlou historii kapely, brodící se úspěšně několika stoletími až do roku 2011 (který je možné považovat za skutečný start kapely), jen za důsledek svérázného humoru kapely, pro základní hudební orientaci jsou však zmíněné indicie dostačující. Jelikož se Diabol Boruta motají kolem mytologie, historie a folklóru, vychází z toho folk metal. Který ovšem kromě poměrně chudé zásobárny nápadů a určité roztříštěnosti dojíždí na ten nejtriviálnější nedostatek – absenci folkové autenticity.
Z lidových nástrojů se Diabol Boruta veřejně přiznávají pouze k harmonice (možná je to jen tuzemský komplex, ale občas mi v těchto momentech evokují spíš Tři sestry, či Duklu Vozovnu, což není úplně folková asociace), to že občas zazní i píšťalky zavání spíš černobílými klapkami, než přirozeností. Rozpolceně působí i fakt, že Diabol Boruta mají chvílemi blíž ke klasicky rozjuchanému folku, chvílemi se přikloní k jeho přímočaře syrové (kdyby dokázali do těchto pasáží nacpat buď víc agresivity nebo melodičnosti, oháněl bych se i pojmem metal) podobě, problém je, že ono to je zpravidla neškodné, až bezpohlavní, jako ukázka téhle bezradnosti a nesoudržnosti může sloužit skladba „Marzanna – Smiercicha“, kdovíjak přesvědčivý není hrubší chropot, daleko živější je čistý zpěv. Porovnání, zda je pro tvorbu kapely příznivější rodná polština či angličtina je možné díky verzím skladeb „Wietrznik“ a „Sobotki“, které jsou v závěru alba představeny i v jazyce Shakespearově. Výsledek je více méně příznivější pro domorodštinu, nicméně že by šlo o kdovíjak přesvědčivé vítězství (jeden z mála příkladů, kdy slovanská zpěvnost úplně netáhne), se říci nedá. Co se nápadů týká, nejchytlavější momenty lezou na světlo tehdy, kdy mají Diabol Boruta nejblíž k lidovosti. „V mojim ogrodečku“ (netroufám si rozlišovat, nakolik kluci využili to, co během své tisícileté pouti posbírali od prostého lidu a co je jejich vlastní tvůrčí aktivita, nicméně tento největší tahák alba je nefalšovaná lidovka z lubliňského kraje) je plné života, maximálně skočné a chytlavé a ta harmonika zde hraje velmi důležitou pozitivní roli. Na tu umělohmotnost pak nejvíc doplatí halekací „Rusalka“, u které prokousání se přes zhrublý vokál až k výbornému (leč kraťounkému) vyřvávacímu motivu je velmi sterilní. Na půli cesty zůstane stát i instrumentálka „Jarmark Widziadel“, ze které vykoukne radost ze života, ale i ta se musí prodírat houštím nenápaditosti.
Rozmanitý může být svět folk metalu. Pokud jsem svého času žehral u maďarské Dalriady nad tím, že s lidovostí tvořenou na klávesy ztrácí už na startu pěkných pár délek proti těm kapelám, které se můžou opřít o přirozený šmak lidových nástrojů, tak Diabol Boruta jsou na tom díky výše zmíněným problémům ještě o něco hůř.
|
