Kdyby někdy floridští Skyliner chtěli zvěčnit svojí historii v literární podobě, mohli by první kapitolu, zahrnující téměř čtrnáct let jejich existence, nazvat „Jak jsme hledali basáka“. Zpěvák a kytarista Jake Becker a bubeník Ben Brenner, kteří to spolu táhnou již od počátku století (tehdy jim bylo něco kolem patnácti let), neměli na krotitele tlustých strun zjevně štěstí a než narazili na Nathaniela Curtise, vystřídalo se jim na tomto postu celkem pět dalších muzikantů. Shledání s Nathanielem bylo důležitým krokem k tomu, aby o sobě Skyliner dali vědět první deskou (byť nutno zmínit, že kluci celých těch čtrnáct let nezaháleli a na kontě již měli dvě dema a jedno EP, na kterém definitivně zjistili, že klávesy pro jejich tvorbu nejsou natolik zásadním nástrojem, aby jej měli potřebu nadále používat) „Outsiders“, na kterou v loňském roce navázali druhým počinem „Condition Black“.
To je poměrně specifikou záležitostí. Se svojí tvorbou Skyliner vychází z power metalu silově syrového amerického střihu, do kterého přimíchávají progresivní i heavíkové prvky. Což se (zejména s ohledem na to, jak účinně úderné jsou čistokrevné power skladby z úvodu alba) stává občas docela kontraproduktivní. Když totiž máte takový nástup, že jste schopni rozsekat (při zachování solidní melodičnosti) vše, co vám stojí v cestě a posléze tenhle drive začnete rozmělňovat ne úplně nápaditou snahou o pestrost a komplikovanost, ženete se ne přímo do slepé uličky, ale přece jen do míst, kde už ta muzika neleze tak snadno do uší. To by ještě nemusel být ten úplně zásadní problém, potíž je, že ruku v ruce s tím jde fakt, že jednak nikdo z kapely není natolik silnou individualitou, která by na sebe dokázala přitáhnout veškerou pozornost, a jednak těm složitějším nápadům chybí přitažlivost. Paradoxně se tak Skyliner stávají monotónnější a nezáživnější v momentě, kdy se snaží být barevní a v momentě, kdy jedou celkem šablonovitě přímočaře vpřed, má jejich muzika strhující grády.
Proto úvod alba má potenciál vystřelit vás z kecek. Hrubě sekané riffy, nepříliš ohebný a přitom do výrazu kapely dokonale pasující vokál a akčně divoké bicí jsou základní charakteristikou nejsilnějších zbraní Skyliner. K tomu si doplňte vyzývavou atmosféru intra „Tidal“, ubzučenou kytaru, našlápnutý agresivní zpěv a explozivní energii v titulní „Condition Black“ (jejíž sílu se do konce alba už kapele nepodaří překonat) a živočišnou animální řezavost v „Too Many Voices“, ve které zpěv Jakea Beckera v sobě promíchává zvláštní směsici charismatu a neohrabanosti. Na tuhle pohlcující náladu Skyliner ještě jednou navážou v samotném závěru s „You Hand In Mine“.
Prokousat se střídou uprostřed alba není kdovíjaká dřina, Skyliner dokážou pobavit třeba s přechodem z divokosti a uštěkanosti do potměšilosti v duchu Slough Feg v „Starseeker (The Mystery Of God)“ nebo lehkou teatrálností ve vláčně emotivní „Cages We Create“, která však v momentě, kdy vycení zuby, najednou opět ztrácí sílu. A takhle nahoru a dolů létá dobrá polovina alba.
„Condition Black“ je trochu nešťastným příkladem toho, jak někdy méně může být více. Jasně, je otázka, kdyby Skyliner vsadili výhradně na syrové power metalové nekompromisní střely, jestli by se na stereotypu neutloukli ještě rychleji. Takhle to spektrum posluchačů, které mohou zaujmout, je daleko širší. Jen to nedrží až tak úplně pohromadě.
|
