Co se týče síly jmen hudebníků, kteří tvoří Tokyo Motor Fist, je tenhle projekt v teritoriu melodického hard rocku a AOR rozhodně senzací začátku letošního roku. Stojí za ním totiž zpěvák hairmetalových hitmakerů Danger Danger Ted Poley a kytarista stylově zpřízněných Trixter Steve Brown (v době nemoci Viviana Campbella byl v letech 2014 a 2015 členem koncertní sestavy Def Leppard). Oba doplňuje obrovsky nadupaná rytmika v podobě basisty Grega Smithe (ex-Ted Nugent, Rainbow, Alice Cooper) a bubeníka Chucka Burghiho, který vstoupil ve známost jako ten, kdo nabubnoval album „Bent Out Of Shape“ od Rainbow a následně strávil řadu let u Blue Öyster Cult, Joea Lynn Turnera a Meata Loafa. Ovšem jen silný zvuk jmen nezaručuje silnou nahrávku.
Těch případů, kdy se od ostřílených a známých hudebníků čekala stěžejní žánrová deska a pak posluchač dostal ztěží průměr, je celá řada. Očekávání sice v případě Tokyo Motor Fist byla také velká, ale tak trochu je kalila skutečnost, že hlavní tahoun, tedy zpěvák Ted Poley, nikdy kromě prvních dvou (a to docela zásadních) desek Danger Danger nedokázal plně přesvědčit a jeho projekty Bone Machine nebo Melodica lze považovat pouze za průměrné. Ani jeho sólová tvorba nenabrala hvězdných výšin (nejlepší z této diskografie je pravděpodobně deska „Smile“ z roku 2007) a loni při přímé konfrontaci se svými spoluhráči z Danger Danger, kteří vydali debut nové formace The Defiants, Poley propadl.
S vydáním debutu Tokyo Motor Fist to ale vypadá, že Poley si síly, které mu zbyly po loňském albu „Beyond The Fade“ šetřil právě pro tento projekt. Letošní deska je totiž nejsilnější (za dlouhou řadu) let z těch počinů, na kterých se Poley podílel. Rozhodně mu totiž prospěla integrace v rámci celistvé kapely, než když byl pouze (jako v případě loňského „Beyond The Fate“) obklopen partou italských námezdních hráčů jeho vydavatelské společnosti Frontiers Music. Z Tokyo Motor Fist je totiž cítit nadhled, který zúčastnění muzikanti mají a naprosto profesionální přístup, který získali dlouholetými angažmá u těch nejslavnějších.
Debut Tokyo Motor Fist má v podstatě všechno, co by deska kapely hrající AOR/hard rock měla mít. Její start je ohromný. Dvojice skladeb „Pickin` Up The Pieces“ a „Love Me Insane“ je natolik hitová, že si nezadá nic s nejlepšími alby žánru a to dokonce i s těmi, které vyšly na jeho vrcholu, tedy v osmdesátých a na začátku devadesátých let (ano, zde lze dosadit i první dvě desky Danger Danger, ke kterým mají Tokyo Motor Fist hodně blízko). Posluchač pak dokáže odpustit i trochu slabší kousky jako „Black And Blue“ nebo „You`re My Revolution“, protože v dalších věcech typu „Don`t Le Me Go“, „Put Me To Shame“ a závěrečné „Fallin` Apart“ se mu dostane opět vrchovaté dávky rockové hitovosti, která jde ruku v ruce s jistou dávkou frackovitosti, jež byla této scéně vždy blízká.
Jediné, co lze Tokyo Motor Fist vytknout, je fakt, že deska má zbytečně otupené hrany a místy by jí rozhodně místo dalších a dalších melodických kudrlinek slušel spíše lehký metalický lesk, protože zainteresovaní umělci rozhodně nejsou nedotknuti heavymetalovou scénou. Proto někde až přílišná cukrkandlovost (a tím není myšlena jen balada „Love“) bere albu trochu potřebného drajvu. Ovšem na tomto místě si je nutné uvědomit, že posloucháme kapelu, která se prezentuje spíše jako zástupce AOR než jako metalové těleso. Takže je to asi všechno v pořádku…
Debut Tokyo Motor Fist se opravdu povedl. Poley, který loni pomyslnou bitvu se zbytkem Danger Danger projel (skoro) na celé čáře, zvedá hozenou rukavici. Všichni čtyři muzikanti pak ukazují, že studnice jejich nápadů ještě úplně nevyschla a že toto spojení smysl má.
|
