White Lion? Nevermore! Kapitola této hairmetalové legendy osmesátých je pro jejího frontmana Mikea Trampa už údajně definitivně uzavřenou záležitostí. Možná se tomu člověk asi nemůže až tak moc divit, protože comeback i přes nesporně kvalitní desku „Return Of The Pride“ nevyšel podle Trampových představ, když se do něj nezapojil druhý pilíř kapely Vito Bratta a chemie se postupně začala vytrácet. Že jsou dny White Lion definitivně minulostí potvrzuje každá další Trampova sólovka. „Maybe Tomorrow“ je už od ztroskotání comebacku Bílého lva dokonce šestá. To se člověk hned podiví, jak je ten Tramp v posledních letech plodný interpret, protože v minulé desetiletce aby z něj nové album páčili pomalu heverem.
Trampova sólová kariéra se pohybuje v určitých celcích. Po skončení White Lion ukázal svou hardrockovější tvář, aby následně představil intimnější a niternější trilogii alb. Ta od "Cobblestone Street" pokračovala ve velmi kvalitních věcech na „Museum“ a „Nomad“, které opětovně Trampovi zajistily oblibu a přestože si o tučných prodejích z dob White Lion dnes může nechat jen zdát, v jeho rodném Dánsku (kam se opět uchýlil po návratu z Ameriky) platí za velice známého a uznávaného muzikanta, kterého jeho fanušci vždycky vynesou na vrcholky hitparád.
Původně Tramp tvrdil, že se bude jednat o trilogii. Ovšem ono všechno pokračuje i na novince „Maybe Tomorrow“. Bez jakékoliv změny a sebereflexe. Je to dobře nebo špatně? Ono se u Trampa nejedná rozhodně o nic nového, protože „Maybe Tomorrow“ jede opět v kolejích pisničkářského rocku, která má stejně daleko k hard rocku jako ke country. Tento model už si zpěvák vyzkoušel na dvacet let starém sólovém debutu „Capricorn“ a používá jej dodnes. Je osvědčený, Tramp je navíc pochopitelně velice dobrý skladatel a velmi charismatický zpěvák, což z něj dělá umělce, který neumí natočit špatnou desku. Proto také na „Maybe Tomorrow“ je desítka vyvážených kompozic, které dokáží splnit ta nejpřísnější kritéria a kterým není v podstatě co vytknout.
Problém „Maybe Tomorrow“ je trochu jinde. Tramp totiž už jaksi rezignoval na nějaký posun v tvorbě (kdeže jsou novátorské časy skvostných Freak Of Nature…) a proto je „Maybe Tomorrow“ strašně zpohodlnělá deska. Je jasným pokračováním předchozích opusů, ovšem oproti nim působí trochu chuději. I když pilotní singl „Coming Home“ nebo další velice dobré věci typu „Would I Lie To You“ nebo „Spring“ mají hitové ambice, červíček pochybnosti hlodá, že se Tramp začíná už nějak moc opakovat. Navíc celá novinková kolekce působí dojmem, že na ní zpěvák umístil skladby, které mu zbyly po nahrávání předchozích tří alb. Až tak úplně neoslní ani povinné balady „Time And Place“ a „Maybe Tomorrow“, kde prim hraje Trampův romantický klavír.
Nicméně deska se poslouchá pořád dobře a Tramp ani náhodou nejde pod svou kvalitativní laťku. Na to je až moc dobrý umělec s poctivou kumštýřskou duší. Jenže pro příště už by to chtělo svou tvorbu něčím ozvláštnit. Počkáme si proto, co tohohle legendárního muzikanta napadne. Pátá, takřka totožná deska v řadě už by vyjít až tak úplně nemusela.
|
