Seattle je na hudební mapě známý především díky žánru zvanému grunge, který na začátku devadesátých let minulého století doslova smetl celou planetu. Vládl sice jen pár let, ale stihl na sebe upoutat veškerou pozornost a ostatní styly rockové hudby a především metal, přestal fanoušky téměř zajímat. Jenže v Seattlu vznikli v roce 1991 i Nevermore a ti grunge hrát rozhodně nechtěli. Jejich zájmem byl power metal. Kapelu založili zpěvák Warrel Dane a basák Jim Sheppard, kteří vzešli ze skupiny Sanctuary. Po té chtěla nahrávací společnost, aby se z heavy metalu přeorientovala na grunge a tak Warrel s Jimem šli jinou cestou. Po dvou demonahrávkách spatřila v roce 1995 světlo světa jejich debutová eponymní deska a to rovnou u velkého labelu Century Media.
První skladba, první hit. Taková je „What Tomorrows Knows“. Power metal, zostřený poměrně tvrdými nekompromisními riffy, které by klidně slušely thrash metalu. Takové je americké pojetí žánru, jehož nejznámějšími zástupci jsou patrně Iced Earth. Nevermore začínají pomalu, přičemž působí velmi expresivně. Warrel Dane provětrává hlasivky na maximum. Jeho emoce jsou téměř hmatatelné a je jasné, že v jeho hlase spočívá kouzlo Nevermore. Skladba je dost pomalá a neměnná, přesto je hitová a zábavnosti hodně pomáhá výtečná hra kytaristy Jeffa Loomise, který se později stal opravdovou kytarovou hvězdou.
„C.B.F.“ pokračuje v nastoleném trendu. Nervy drásající zpěv, řezavé kytary a nepříliš svižné tempo. Nevermore jako by přeci jen malinko grunge pobrali. Vše oživuje brilantní Loomisovo sólo. Třetí skladba nezrychlí, naopak ještě zpomalí. „The Sanity Assasin“ začíná jako klasická metalová balada. A podobný typ baladických skladeb použijí Nevermore i v budoucnu. Melodie je pěkná a je v ní slyšet klasický rukopis kapely. Vše však ještě není tak dobře zpracované jako na dalších deskách. „Garden Of Grey“ považuji za druhý hit desky. Především díky skvělým melodiím a určité nátlakovosti, která působí na posluchačovu náladu. Pátá skladba je konečně – rychlá. „Sea Of Possibilites“ má téměř death metalový drive a Loomisova kytara je brutální. Škoda, že je to jediná „vypalovačka“ na desce, protože nadále Nevermore pokračují ve středním či pomalejším tempu.
Skladby na desce proto i trochu splývají a posluchače mohou ubíjet.
Nevermore v době svého prvního alba byli talentovanou, ale nikoliv hotovou kapelou. Některé skladby se povedly, jiné dovedou i pěkně nudit. Chybí tomu větší šťáva. Zvuk desky je poplatný době, není špatný, ale zdaleka není čistý. Zkrátka první deska Nevermore je taková, jaké většinou první desky jsou. Kapela se zde představila a ukázala, jak velký má potenciál. Ten v budoucnu využila na maximum.
|
