Six Feet Under jsou v deathmetalovém světě už dávno jistotou. Vlastně, byli jí už v době svého vzniku, protože ve svém ranku byli jednou z prvních superskupin. Vždyť zakládající sestava (Chris Barnes – zpěv, Alan West – kytara, Terry Butler – baskytara a Greg Call – bicí), která se opírala o angažmá členů v takových kapelách, jako Cannibal Corpse, Obituary, Massacre či Death, byla skutečně k pohledání. Dnes z ní zbyl už jen Barnes (první odpadl West, který se už dlouhá léta pohybuje mezi kriminálem a vlastní drogovou pastí), jenž své fanoušky pravidelně zásobuje přídělem alb a proto je aktuální „Torment“ už dvanáctou nahrávkou.
Co je na Six Feet Under chvályhodné, je fakt, že se zuby nehty nedrží starého death metalu a své posluchače s rovněž železnou pravidelností zásobují svými „Graveyard Classics“, což jsou interpretace zásadních skladeb celé rockové historie. Na řadovkách je to ale přece jen trochu jinak, tam zelenou dostává vlastní deathmetalová tvář, která se pohybuje ve skutečně úzkých stylových mantinelech a každé vybočení se trestá… ehm, smrtí. Proto v případě „Torment“ vlastně fanoušek nemůže ani sáhnout vedle. Jistěže původní entuziasmus raných nahrávek „Haunted“, „Warpath“ a „Maximum Violence“ se už dávno vytratil a Six Feet Under jedou po rutinní lajně, ovšem Barnes dobře ví, že pod určitou laťku nikdy nepůjde.
Neděje se tak ani v případě „Torment“, přestože jde o nahrávku nad mnohé předvídatelnou. Obsahuje opět výborné kytarové riffy, ovšem člověk má pocit, že už je někdy někde slyšel (co také v death metalu vymýšlet nového, že jo…), moc se nemění ani Barnesův projev, který ovšem na druhou stranu patří k poznávacímu znamení kapely a sám Barnes je rozhodně jeden z nejosobitějších (ne-li vůbec nejosobitější) vokalistů na deathové scéně. Na novince Six Feet Under si jej člověk užije dosytosti. Je to prostě ten starý Barnes, který se nikdy nebude pokoušet o melodie, i když v takové „Slaughtered As They Sleep“ náznak hitovosti (čeho?) může být ke slyšení.
Nejvíce lze pak na „Torment“ ocenit kytarovou práci (přestože na sóla opět dochází velice, velice zřídka), která přesně zapadá do bicí kanonády Marca Pitruzzelly a chorobně tak připravuje půdu pro samotného Barnese. Jeho hlas opět o trochu více zhrubl a stal se ještě animálnějším. Leckterým skladbám to prospívá, protože „The Separation Of Flesh From Bone“, asi nejlepší kousek „Roots Of Evil“ nebo další zajímavá věc (hlavně kytarovými motivy) „Bloody Underwear“ se tak mohou zařadit do koncertního repertoáru vedle tutovek z prvních tří desek, které se už v diskografii Six Feet Under staly nepřekonatelnými monolity.
Vlastně ani „Torment“ nemá ambice stát se lepší deskou než byl právě první trojlístek počinů. U Six Feet Under už to jaksi nejde. Zaprvé laťka byla tehdy nasazena velice vysoko, v čemž určitě měla prsty počáteční řevnivost mezi Barnesem a jeho bývalými kolegy z Cannibal Corpse a zadruhé po více než dvaceti letech a dlouhé řadě alb už prostě musí být ty nejlepší nápady vystříleny. Ne že by Six Feet Under úplně docházely, ale jisté přežvykování dávno vyřčeného v jejich tvorbě už nalézt zde. Ale to není případ jen „Torment“, za něco podobného byla kapela pranýřována i u předchozích desek.
|
