Když na konci roku 2012 tragicky zemřel Mitch Lucker, ze Suicide Silence se stala kultovní deathcorová kapela. Přestože pánové naplňovali škatulky tohoto subžánru dokonale a v ničem moc nevybočovali, Luckerův hlasový projev od vysokých ječáků až po hluboké growly dodával Suicide Silence punc originality a okamžité rozpoznatelnosti. Proto bylo velmi těžké zachovat původní směr a najít někoho, kdo se této role zhostí podobným způsobem. Nově najatý vokalista Hernan Hermida ovšem nezklamal a první fošna bez Mitche Luckera s názvem "You Can´t Stop Me" rozhodně ostudu neudělala.
Píše se ovšem rok 2017 a Suicide Silence vydávají desku s názvem „Suicide Silence“ a prohlašují, že většina vokálů bude čistých. Ok, nebudeme přece brát již etablované kapele nárok na trochu experimentování a vydání se do vod alternativy a objevování různých dalších žánrů nebo zvuků. A když už nic, alespoň si rozšíříme obzory a dostaneme do uší něco jiného, než na co jsme zvyklí. Když si teď přečtete, že Suicide Silence na novém albu zní jako krkolomný kočkopes mezi Slipknoty a Deftones s převážně čistými vokály, je to špatné. Když si to ovšem v praxi pustíte, zní to ještě stokrát hůř. Hermida nedokáže utáhnout jediný refrén a jeho projev je přinejlepším zvláštní. Čistý zpěv se drží zpátky, spíše se šeptá, mumlá a vydávají se zvuky jako „tee hee“ (copyright by Jared Dines). Ideální stav je samozřejmě při growlech (asi 20 % vokálů) a světe div se, při baladě „Conformity“, jelikož vokál pasuje do konceptu písně a sedne do nálady. Hermida se tady hodně podobá projevu Coreyho Taylora, uslyšíme akustiku i regulérní kytarové sólo, což je u deathcorové bandy velmi divné poslouchat a ještě divnější chválit.
Internetem zprofanovaná „Doris“ nebo „Silence“ představují jádro problému nové desky. Suicide Silence najednou zní unaveně, odevzdaně a bez špetky vlastního ksichtu a drajvu. Našlapaný deathcore je ten tam, nyní se střídají nudné pasáže s těmi divnými, které jsou terčem posměchu pomocí různých memů a gifů. A pokud se náhodou začne blýskat na lepší pasáže, připomínající staré dobré Suicide Silence („Hold Me Up, Hold Me Down“, „Don´t Be Careful You Might Get Hurt“), pohnojí to tupá produkce na úrovni první desky amatérské kapely. Jasně, snaha se cení a odlišit se je fajn, ale pokud nemáte jasně daný koncept a opravdu dobrý materiál, podpořený kvalitní produkcí, nedělejte to. Obrovské mínusové ukazatele u oficiálních videí kapely hovoří za vše.
Nová eponymní deska deathcorových legend připomíná alternativní nu-metal s podprůměrnou produkcí, který by měl šanci na úspěch někdy před dvaceti lety. Co ovšem management nebo samotné muzikanty vedlo k takovým rozhodnutím, jež způsobují při poslechu bolest a procházku peklem, je záhadou. Marketing? Trolling? Schizofrenie? Je to asi takový průser, jako když čekáte šťavnatý propečený steak, ale místo toho vám na talíři přistane spálená krupice s prošlou zeleninou. Jíst se to dá, ale asi jen jednou a s hodně nedůstojným výsledkem.
|
