Debaty o tom, které z alb historické trilogie Grave Digger je vlastně nejlepší, by se asi mohly vést do nekonečna. V každém ze tří kousků konce dvacátého století ze sebe dokázali Grave Digger vymačkat maximum, každé z nich, byť se drží stejného základu, je natolik odlišné, aby se kapele nedalo vyčítat nějaké sebevykrádání (byť v posledním díle už to bude silně na hraně), každé z nich nabídne působivou epickou náladu, silné skladby a metalovou chytlavost. O druhém dílu „Knights Of the Cross“ principál Chris Boltendahl vyhlásil, že jej má z celé trilogie nejraději. Jediný důvod, kvůli kterému se na tomto názoru s Chrisem neshodneme, je skutečnost, že tato deska je ze všech tří nejpestřejší, což zrovna v tomto případě na mě působí docela rušivě. Nicméně ani tento detail nic nemění na tom, že se bavíme o jedné z nejsilnějších desek Grave Digger.
Paradoxem této nahrávky je skutečnost, že hlavní historik Grave Digger, basák Tomi Göttlich, již s koncepčním příběhem, věnovaným Templářům, nemá nic společného. Tlak z koncertní vytíženosti kapely jej vyčerpal natolik, že přenechal svoji pozici Jensu Beckerovi. Ten se před nástupem k Hrobníkům, poté, co se s většinou posádky vylodil ze škuneru Running Wild, pokusil zabodovat s jeho klonem X-Wild, nicméně vzhledem k tomu, že toto snažení nebylo až tak úplně naplněno, byla nabídka z Grave Digger pro Jense zjevně výhrou, o čemž svědčí i fakt, že je druhým nejvěrnějším společníkem Chrise Boltendahla. Významnější roli na tomto albu sehrál i stále ještě zatajovaný klávesák HP Katzenburg, jehož nástroj má zase víc prostoru, v úvodním a pro Grave Digger hodně netypickém intru „Deus Lo Vult“ (které pochází právě z Katzenburgovy autorské dílny) si skvěle pohrává s tajemně majestátní atmosférou. Zmiňovat význam ostatních tří muzikantů je nošením dříví do lesa – bicmen Stefan Arnold svojí akční a dynamickou hrou dodává spoustu energie, kytara Uweho Lulise nejen seká a řeže, ale i poeticky maluje a agresivní hrdlo Chrise Boltendahla je v excelentní formě. Připočtěte k tomu dokonalé chorálové nápěvy, velice výživné prolnutí epičnosti, melodií a agresivity a je z toho luxusní výsledek.
To, jak moc „rušivé“ mohou být skladby, lehce se vymykající obvyklému Hrobníkovskému schématu, posuďte zejména dle neobvykle členité a komplikované „Fanatic Assassins“ (která na druhou stranu do tradičních kolejí neomylně zamíří ve velmi silném refrénu), či těžkopádně výhružné „The Keeper Of The Holy Grail“ s vláčným vybrnkáváním a chrámovými varhanami, které jsou velmi silným kontrastem např. k ultramelodicky zpěvné hitovce „Baphomet“, nekomplikované šlapavce „The Battle Of Banockburn “ se skotským aroma, či až rádiově – s přimhouřenýma očima – laděným „Heroes Of this Time“. Nicméně všechny skladby na této desce mají svoji neoddiskutovatelnou kvalitu, díky čemuž na albu není slabé místo. A hledat to nejsilnější je docela sysifovská (ale o to radostnější) práce, za mě je to řezavá a dokonale vygradovaná titulní klasika s naprosto fenomenálními sbory a dobrodružně napínavá „The Curse Of Jacques“, ve které mají dostatek prostoru Jens Becker i HP Katzenburg a výsledkem je velmi působivá atmosféra.
Grave Digger byli v excelentní formě a prožívali další zlaté období, které se odrazilo v předskakování pro Iron Maiden či v dalším potulování se po pódiích ve společnosti Rage (znalci už vědí, proč právě tahle připomínka musela zaznít…). A pokud si někdo v té době položil otázku, zda tenhle úspěšný vzorec je albem „Knights Of The Cross“ již vyčerpán, či nikoliv, odpověď na sebe nedala čekat ani šestnáct měsíců.
|
