Kdo vyrůstal v osmdesátých letech, nemohl názorovým rozmíškám uniknout. Kdo měl rád Metallicu, nesnášel Depeche Mode a naopak. Byly to dvě strany barikády. Na jedné metalisti, na druhé depešáci. To je ale dnes už dávno pryč, čas už rozdíly smyl tak dokonale, že k Depeche Mode se hlásí celá jedna generace temných rockových a metalových kapel a oni sami svou hudbu už dávno zahustili, až v jistých chvílích jsou tak temní, že jim leckterá parta metalových bubáků nestačí. Dnes jsou Depeche Mode v pozici, kdy nemusí nikomu nic dokazovat, sem tam jednou za tři, čtyři roky natočí novou desku, jen tak aby mohli zase vyrazit na další megavýdělečné turné a spíše si užívají dávno vydělaných peněz. Nemají už potřebu být objeviteli, protože to, co posluchačům chtěli sděit, udělali nejpozději do desky „Ultra“. Tak tedy… Potřebuje svět další album Depeche Mode?
Výtrysk největší kreativity, kdy nebylo na světě podobné kapely, si zažili Depeche Mode v osmdesátých a na začátku devadesátých let. Po (skoro pouťových) začátcích vybuchla tenkrát v šestaosmdesátém bomba „Black Celebration“ a rázem byla senzace na světě. Trojlístek desek „Music For The Masses“, „Violator“ a „Songs Of Faith And Devotion“ je dostal na samý vrchol, což ale bylo vykoupené skoro likvidační drogovou závislostí zpěváka Davea Gahana. Ten se ale dokázal vrátit s výbornou deskou „Ultra“ a všechno se zdálo být v pořádku. Jenže nápady už tak trochu docházely a s alby „Exciter“ a poté se „Sounds Of The Universe“ si Depeche Mode sáhli na pomyslné dno. Předchozí album „Delta Machine“ značilo určitý posun směrem nahoru. A teď tedy „Spirit“…
Propagační rozhovory před vydáním desek se vždycky nesou v duchu svazáckých hesel „jak je všechno krásné a že zítra bude ještě líp“ a nejinak tomu bylo i u Depeche Mode. Martin Gore prohlašoval, že „Spirit“ se může rovnat jejich klasickým dílům. Za všechny se zmiňovalo to nejslavnější - „Violator“. To bylo tedy hned jasné, že druhý „Violator“, tedy nejčistší hitovou smršť už Depeche Mode nikdy nenatočí, ale člověk musí věřit. Dnes už je jasné, že se pochopitelně kapela nevrací do dob své největší slávy, tedy k výše zmíněným deskám z let 1987 až 1993, ale spíše nabízí další album soudobých Depeche Mode. To je možná o malý kousek kvalitativně před „Delta Machine“ a za sebou nechává „Exciter“ a „Sound Of The Universe“, ale na (nejlepší novodobé kousky) „Ultra“ a „Playing The Angels“ ani tentokrát nestačí.
On už pilotní singl „Where`s The Revolution“ nedával moc důvodů k přehnanému optimismu. Přestože se s tím člověk dávno měl smířit, tak by pořád chtěl od Depeche Mode převratné věci a hity fungující už na první dobrou. To ale už kapela dávno nenabízí. „Spirit“ si podobně jako předchozí alba spíše pohrává s paletami nálad (Gore je stále skladatel od pánaboha), než aby nabízela stylotvorné kompozice a komerční trháky. Oproti předchozím deskám je „Spirit“ o chlup temnější, což je slyšet v ještě pomalejších, zmučených tempech, než tomu bylo předtím.
Svižných věcí na „Spirit“ skutečně moc není. Když mezi ně budeme počítat „Where`s The Revolution“, najdeme na desce ještě další tři. Mezi ně rozhodně patří úvodní (a podle všeho i nejlepší) „Going Backwards“, závěrečná „Fail“ (zde místo Gahana zpívá Gore) a s trochou dobré vůle i „So Much Love“. To, co se odehrává mezi tím, je procházka temnými zákoutími, které jsou prosyceny Goreovým citem pro používání různých netypických zvuků (v osmdesátých letech údajně nahrával zvuky metra, vlaků, šum v hospodách a pohyby eskalátorů, což následně transportoval do skladeb). Deska tak jede spíše po elektronické linii, protože Goreova kytara i tentokrát zůstala po většinu času stát v koutě, přestože by opravdu těžkým kompozicím typu „Scum“ nebo „You Move“ slušela.
Revoluce se tedy ani tentokrát nekoná. Depeche Mode nabízejí klasickou desku své pozdní éry, která už je takřka prosta hitového potenciálu, ale zato nabízí stále vysoce kvalitní hudbu, jejíž největší síla netkví v líbivých melodiích (ano, i ty tady jsou…), ale spíše v atmosféře jako takové. Ta je na „Spirit“ stále dost silná na to, aby deska mohla být považována za dobrou.
|
