To, že je Greg Graffin frontmanem punkové ikony Bad Religion nemá pro vyznění této deska absolutně žádný význam. Kdo totiž zná předchozí nahrávky tohoto muzikanta (který je zároveň majitelem akademického titulu z oboru paleontologie) ví, že Graffin se zařadil po bok těch, kteří na svých sólových albech dělají muziku mnohem odlišnější od svého domovského působiště. Vždyť i třeba Johnny Rotten ze Sex Pistols hraje se svým Public Image Ltd. spíše elektronickou hudbu a někdejší předák The Clash Joe Strummer zase dlouhá léta holdoval čistému reggae. Proč by tedy Graffin nemohl hrát něco jiného, než je čistý punk, nebo v případě Bad Religion neopunk (v tomto případě to ale není urážka)?
Kdo zná předchozí alba, ať už dvacet let starou „American Lesion“ nebo „Cold As The Clay“ z roku 2006, ten nebude novinkou „Millport“ zaskočen. Nic na tom nemůže ani změnit fakt, že Graffin na desce spolupracoval s dalšími punkovými legendami, losangeleskými Social Distortion. „Millport“ je znovu albem rockového písničkáře, který má velmi blízko ke country a folku. I když je „Millport“ pravděpodobně ze všech Graffinových alb nejvíce rocková, zmíněné styly jsou na desce rovněž silně slyšitelné. Je ale nutné přiznat, že Graffin k prolínání těchto hudebních směrů přistupuje nanejvýš citlivě a z desky je znát, že je tvořena skutečnými profesionály, kteří už mají něco za sebou a kteří ví, jak udělat zajímavé album.
Graffin je milovníkem tradic americké hudby a hned od úvodních tónů „Backroads Of My Mind“ je to znát. Countryové kytary a vícehlasy se zde míchají s tradičními rockovými postupy a sám hlavní protagonista ukazuje, že je mu právě v těchto hudebních hájemstvích velmi dobře. Kdyby se sám zaobíral takovou kacířskou myšlenkou, asi by přiznal, že tato poloha je mu v současnosti bližší, než tvář Bad Religion. Z desky je totiž znát veliká radost ze společného hraní ve stylu, že se sejdou staří známí, kteří toho za sebou nemají zrovna málo a nahrají si album pro svou potěchu.
Ony i samotné kompozice jsou dobře promyšelné a chytře zaranžované, bez rušivých elementů. Navíc takové „Too Many Vritues“ nebo pilotní singl „Making Time“ mají kvůli líbivým vokálům patřičné hitové ambice a ve výsledku pak ani nevybočí tvrdší věci typu „Lincoln`s Funeral Train“, která alespoň v náznacích připomene Bad Religion. Rozhodně sice ne punkovou dravostí, ale spíše celkovým výrazem a neodbytným drzým pocitem, který je Graffinovi, ač dělá zde jinou hudbu, pořád blízký. Vlastně jediné, co může posluchače trochu unavovat, je závěr desky, kde už ve skladbách „Sawmill“ a „Waxwing“ začíná být rozjuchané country skoro na hranici únosnosti.
Ale to je vlastně jen taková drobná výtka k jinak zdařilém počinu. A to, že „Millport“ bude kvalitní věc, se dalo předpokládat. Graffin totiž patří k těm lidem, co i kdyby se snažili, špatnou desku prostě natočit neumí. Je to starý praktik, který za skoro čtyřicetiletou kariéru prostě zkušenosti mít musí a sám je pak umí zúročit. Navíc, když na producentském křesle má nerozlučného parťáka Bretta Gurewitze, je výsledek zaručen.
|
