SOLITARY - The Diseased Heart of Society
Britové Solitary jsou zajímaví tím, že existují od půlky devadesátých let, přičemž v každé dekádě vydali pouze jedno „solitérní“ album. Příspěvek do aktuální desetiletky vyšel právě letos, a protože jej od dvojky dělí plných devět let, určitě jde o náležitě vypiplaný klenot, který nás vystřelí ze židle rovnou na střechu. Nebo ne? Popravdě řečeno, při poslechu této fošny jsem zůstával víceméně v klidu, jen občas mnou projela jemná tendence zadupat si do rytmu dolní končetinou. Aby mé reakce byly spontánnější, nesmělo by zde figurovat několik zádrhelů, z nichž nejmarkantnějším je nízká osobitost. Zpěvák Richard Sherrington protahováním frází silně připomíná osmdesátkového Chucka Billyho a nevypadá to úplně jako náhoda. Pak tu máme intro „Blackened Skies“, jež evokuje sepultorovský zásek „Beneath The Remains“, dále song „Architects Of Shame“, což je Kreator hadr. V táhlejších kusech jako „Anthem Of Regret“ zase probublává odér Pantery, přesto se nakonec najde několik songů, jež lze označit za žánrově chytlavé a díky kterým má poslech novinky Britů smysl. Jde veskrze o rychlopalebné nátisky, v čele se sypačkami „Wait“ a „The Words Define“, dále groovy šlehou „Unidenitifed“, ve které Richard přejde k hrubému výrazu a najednou je o dost zábavnější, díky melodickému sólu je nutné upozornit také na položku „The Edge Of Violence“, potažmo opus „Humanities Declined“, v němž chytnou zejména šlapavě burácející sloky. V těchto kusech hudba smečky Solitery opravdu solidně kouše, a tak jim člověk rád odpustí i výše zmíněné nedostatky.
6/10
YouTube ukázka - Unidentified
THRASH BOMBZ - Master Of The Dead
Italové Thrash Bombz postavili své hudební tělo z ostatků smečky Necrosis. Ta koketovala s death metalem, tento styl se ale v průběhu transformace kamsi ztratil a aktuální směřování kapely je možné s klidným svědomím zaškatulkovat jako crossover thrash. Což je, jak známo, žánr hravý a energický, proto se musí dávkovat úměrně, aby se množství přenositelné dynamiky nevypařilo jako pětikilo v automatu. A právě tohle osazenstvo italské party jaksi nepochopilo, když přišlo s desítkou skladeb, jejichž stopáž jen málokdy klesne pod pět minut, celková hrací doba pak atakuje hranici jedné hodiny. Tím pánové dokonale rozcupovali všechny dobré nápady, kterých ve skutečnosti není málo, jenže průběh je téměř vždy stejný: skladba zpočátku zaujme, pak díky dobrým riffům strhne ještě víc, vrchol nastane zhruba někde ve druhé třetí minutě, aby následující dění slušně rozehraný potenciál vysušilo k mrtvolné mumifikaci. Přitom takové palby jako „Condemned To Kill Again“, „The Avenger“, "Evoking the Ghost" nebo „Call Of Death“ ukrývají velmi návykové úseky, nejednou zábavu zajistí i nečekaně melodické vyhrávky nebo sóla, jen kdyby všeho nakonec nebylo nejméně dvakrát více, než je zdrávo (kromě kusu "The Avenger", ten má jako jediný stopáž pod čtyři minuty). Tyto základní dramaturgické chyby tedy rozbily další v základě dobrou desku. Opravdu škoda.
6/10
YouTube ukázka - The Avenger
HOLYCIDE - Annihilate... Then Ask!
Španělská sebranka Holycide funguje již od roku 2004, nicméně kvůli odchodům několika hudebníků vyšel debutový zápis teprve letos. Za vším stojí aktivní maník Dave Rotten (dále např. Avulsed nebo FamishGod), velmi zajímavě však působí pohled na pozici baskytaráka, kterou zastává Dani Fernández z powermetalové party Dark Moor, jenž se k Holycide přidal před čtyřmi lety a hned se aktivně zapojil do skladatelského procesu. Když se o rok později našel také bicmen a druhý kytarista, stala se z původně zamýšleného projektu plnohodnotná kapela, díky čemuž je thrashový svět bohatší o další staromilsky zaměřenou smečku. Nejde sice o bohatství bůhvíjaké, Španělé nijak zvlášť nevybočují z mírného nadprůměru, nicméně je neoddiskutovatelné, že svoji práci dělají poctivě a hlavně s přímo hmatatelným nadšením. Riffy jsou napuštěny adekvátní agresí, rytmika správně kvaltuje (přestože je občas zbytečně překotná, zejména zakomponování blast-beatů působí rušivě), výhodou jsou rozmanité sólové úseky, ačkoli ty jsou zase lehce zvukově předimenzované (jinak je sound v cajku). Zvláštní zmínku zaslouží zpěv Dave Rottena, jenž nezapře účinkování ve výše zmíněných deathových spolcích, když svým hrubým projevem významně přiostřuje základní thrashovou materii a v konečném důsledku k ní přidává slůvko „blackened“. Na druhou stranu je trochu škoda, že se do zpěvu hrne hlava nehlava, mnohdy se skladba nestačí ani pořádně rozjet a už nastupuje Rotten, aby vyhřeznul některou ze svých frází. Ne, že by byl tak špatný, nicméně tak úžasný, aby měl právo lézt do cesty dobrým riffům, rovněž není. Příznivci old-school thrashe by ale s poslechem tak jako tak váhat neměli.
6/10
YouTube ukázka - Annihilate... Then Ask!
|
