Ačkoliv Chris Boltendahl před vydáním alba „Rheingold“ vyhlásil, že se Grave Digger opět pouští do příběhové trilogie, situace se vyvinula poněkud jinak. Jak Chris přiznal v dobových rozhovorech, koncept „Rheingold“ byl pro něj natolik vyčerpávající, že od svého původního záměru ustoupil a album „The Last Supper“, i přes to, že některé skladby k sobě mají tematicky blízko (to hlavní téma, kolem kterého se pohybují, není náboženství - i když název desky a vlastně i částečné propojení tří skladeb, týkajících se posledních dnů jistého populárního tesaře k této domněnce může svádět - ale reálné tragické události, odehrávající se různě ve světě), není sešněrované konceptem. Druhým důvodem pro tématickou „rozvolněnost“ prý byla i skutečnost, že se kapele nepodařilo najít dostatečně zajímavé téma, do kterého by měli chuť se ponořit a dopodrobna jej zpracovat.
Nicméně problém téhle desky není v rezignaci na příběhovost. Ta je v tom, že pokud jsem u nějakého alba trpěl pocitem, že Grave Digger až příliš sází na jistotu a snaží se držet svých vzorců až za hranici opotřebovatelnosti, je to právě ve druhé polovině alba „The Last Supper“. Přitom při přímém srovnání s předchozím albem sbírají Hrobníci v úvodu alba až nečekaně silné plusové body – po tajemnému intru „Passion“ totiž přijdou s jednou z nejpůsobivějších titulních skladeb ve své diskografii. Od úvodního pochmurného piána, přes drtivě těžký riff, výhružně znějící refrénový slogan, vláčnou pasáž s krátkým vyprávěním, až ke krátkému kytarovému sólu, u kterého mrazí, s dokonale vygradovanou temnou atmosférou, předvádí Grave Digger svou tradiční klasiku v naprosto strhující formě. Kvaltovka „Desert Rose“ je dokonalým obrazem agresivního výrazu kapely, ve kterém jsou Hrobníci především díky individuálním schopnostem každého svého jednotlivého článku velmi přesvědčiví, hrubost dokonce lehce zastře i tu tradiční snadno klouzavou zpěvnou melodičnost kapely. Po tradičně melodické syrovosti „Grave In The No Man`s Land“ a díky výrazné base a především pichlavé kytaře i provokativním klávesám poměrně neortodoxní a na poměry kapely až silně komplikované „Hell To Pay“ už nemají s čím překvapit. To samozřejmě není nic neobvyklého, kapela si jako obvykle zachová dynamičnost, melodie, proměnlivost temp, vysokou muzikantskou úroveň i silnou zvukovou průraznost. Jen vše jede v té jedné, hluboce vyjeté koleji, která pro jednoho může představovat příjemnou jistotu, pro druhého příliš velký stereotyp – tedy Grave Digger ve své nejryzejší podobě. V tomto kontextu jistou změnu přinese pochmurně depresivní finále v „Always And Eternally“, nicméně končit na takhle temnou notu není úplně na místě, takže opět je nutno doporučit bonusovou verzi alba, na kterém závěrečná jednoduchá halekačka „Jeepers Creepers“ působí velmi uvolněně a svěže.
Tvrdit, že je „The Last Supper“ prvním albem, na kterém se Grave Digger dostávají do osidel stereotypu, by nebylo úplně přesné, nicméně právě zde mne v souvislosti s Hrobníkem snad poprvé napadlo, že všeho moc škodí. Vzhledem k tomu, že Grave Digger tímhle albem završili pětadvacet let své existence, je ovšem optimistická charakteristika alba „starý dobrý Grave Digger“ zcela na místě.
|
