Kdyby kluci z wroclawské kapely Skaza měli tak silného zpěváka, jako to dovedou s kytarami, asi by jejich debutové album „Art Declined“ mohlo udělat podstatně větší díru do světa. Ostatně, ono těch kdyby se u tohohle spolku dá najít daleko víc. Co by se asi tak dělo, kdyby měli ve svých řadách bubeníka, kdyby jejich velmi decentní sklony k hrátkám se symfoničnem dostaly víc prostoru, kdyby místo snahy skloubit heavy metal a death metal upřednostnili jeden z těchto stylů…
Jenže, na kdyby se nehraje, a platí jen to, co je. A z úvodního odstavce je zřejmé asi jen to, že Skaza svoji sedmiletou pouť za debutovým albem dotáhli úspěšně do finále. Které na jedné straně nabídne několik hodně povedených momentů, na straně druhé si Skaza sami podrážejí nohy velmi okatým způsobem. Těch pozitiv, kvůli kterým stojí za to po „Art Declined“ sáhnout, se dá napočítat víc. Kytarové melodie, riffy i sóla jsou tím, co tuhle kapelu jednoznačně táhne vpřed, zpravidla v každé skladbě se kluci vytasí s nějakým nápadem či špíčkem, který dokáže přitáhnout pozornost. V konečném součtu potěší rytmika. Tedy alespoň z toho pohledu, že se nikde nedohledáte jediné zmínky o tom, jak se vlastně bicí na albu ocitly. Vlastního tlučouna Skaza v inventáři nevede, o nahrávání bicích nikde ani zmínka a za předpokladu, že by tedy mohly být naprogramovány kytaristou Marcinem Jakubkem, je nutno uznat, že si Marcin s bicími pohrál a absence živého bubeníka na albu není patrná. Zaujme i atmosférický paprsek orchestrací, které velmi příjemně dochucují a dramatizují dění na albu. Funkční je i prolínání metalových stylů – paradoxně díky tomu, že Maciej Marcinko je poměrně velmi přesvědčivý v momentě, kdy se pustí do chropotu. Jenže v momentě, kdy se drží té výraznější heavíkové linie a pustí se do čistého zpěvu, stává se Skaza nahým v trní. Nejen že Maciej má poměrně velmi necharismatický (není první ani poslední) a neohrabaný (to už je horší) hlas, najdou se i momenty, kdy lítá mimo a pere se s celým světem. O to víc pak zamrzí fakt, že tahle intenzivní kolekce třinácti skladeb (včetně úvodního instrumentálního intra) se i přes tento hendikep poměrně dobře poslouchá a člověk zas tak často, aby se prokousal ke konci alba, zuby zatnout nemusí. Jako ukázku silného potenciálu kapely lze doporučit speedem načichlou a postupně heavíkově houževnatou „The Misued“ (tady ten neotesaný Marcinkův zpěv docela sedí, i když si dovedu představit, že by se z toho dalo vytěžit daleko víc) s výbornou kytarou, či nekomplikovanou (a docela povědomou) heavíkovku „Drowned In Strife“, která těží z chytlavého (téměř) a capella refrénu i z faktu, že Marcinkův vokál nejsnáz funguje v podobných jednoduchých přímočarých taženích.
Sedm let je dlouhá doba na to, aby kapela měla chuť vydat svoje první album. Nejen podle působivého obalu i povedeného zvuku je zřejmé, že si Skaza dali na „Art Declined“ záležet, nešili jej horkou jehlou, a podle instrumentálního provedení a některých melodických nápadů kluci i potvrdili oprávněnost tohoto kroku. Škoda jen toho, že vlastní potenciál je nepustil trochu výš a ten nešťastný zpěv srazil album „Art Declined“ do šedivého davu průměru.
|
